Deset dní před odletem bylo opravdu náročných. Stěhovali jsme se, museli vymalovat byt a do toho řešili spoustu dalších potíží. Zvládla jsem to jako super žena a byla na sebe náležitě hrdá. A to až do dne odletu.
Měli jsme odlétat ve středu v noci. Celý den jsem balila a ve středu navečer mi začalo být šoufl. Říkala jsem si, že je to z přetažení a cestovní horečky, ale nakonec jsem pochopila, že to není ani jedno, že je to nějaká střevní viróza, kterou jsem lapla u kamarádky Kristýny, ke které jsem před třemi dny vezla spoustu kytek do adoptivní péče.
Ve čtvrt na dvě v noci nás vyzvedával taxík, aby nás dovezl na brněnské nádraží, ze kterého odjížděl vlak do Vídně. U košilových šatů jsem měla v kapse na prsou elegantně složený pytlík a papírový kapesník, kdyby se mi udělalo nevolno. Pan taxikář po cestě vjel do zákazu vjezdu na zavřené silnici do Kohoutovic, která se zrovna opravuje, tak jsem mu tuto informaci samozřejmě ihned sdělila. Řekl mi, (jelikož do zákazu můžou pouze autobusy), že jsme vlastně takový malý autobus (byla to Octavia sedan) a taky, že pokud to budeme objíždět, bude to o dvě stovky dražší. Moje židovské já vyhrálo a dál jsem nic nenamítala. Každopádně při třetí prudké zatáčce jsem si říkala, že jsem mu radši ty dvě kila měla dát.
Ve vlaku jsem tu svoji obtíž ještě tak nějak zvládala, ale na letišti už mě bylo tak blbě, že jsem si tam lehla jak bezdomovec na lavičky a usnula. Nejhorší chvíle byla při vzletu letadla, od té doby už se to jakž takž dalo. Finální hodina v taxíku z letiště na ubytko už byla v pohodě, jen už nás všechny doháněla únava z téměř celonočního nespání. Mara se celou cestu velmi obstojně staral o chlapečky, abych to nějak ustála až do cíle. Po příletu jsme skočili do bazénu, pak hned do moře a šli nakoupit jídlo. Já ihned poté usnula a spala až do večera. V noci Tonda často vstával, že ho bolí uši, tak jsem hned googlila, kde je tu nemocnice, kam budeme asi muset vyrazit, jelikož trpí na záněty středního ucha. Díky Bohu se z toho vyspal a ráno už bylo dobře.
