První den

První ráno ve Španělsku máme bouřku, šílený déšť a celodopolední “zábavu” s dětmi na apartmánu. Po vymyšlení deseti her, u kterých udrželi pozornost průměrně tak šest minut, každý chtěl dělat něco jiného a každý mě k tomu potřeboval, jsem už v deset dopoledne ječela, že tohle nedám, že jsme měli zůstat doma a Čenda měl mazat do školky. Jestli takových dní bude víc, tak budu muset přizvat ke hrám svoji kamarádku Lexaurin (Musíte uznat, že to zní jako cool cizí jméno, např. Lexaurin Dubois). S Lexaurin bude hraní mnohem klidnější a uvolněnější.

Asi minutu poté, co přestalo pršet, jsem oba chlapečky vytáhla ven k moři. Místní cesta areálem k moři byla úplně pod vodou, to mě však nemohlo zastavit. Lepší se brodit špinavou vodou, než vymýšlet ještě jednu další indoor hru.

Po obědě, když chlapečci usnuli jsme vyrazili s Marou nakoupit. Přímo u ubytování je jen malý, předražený obchůdek, kde toho moc nemají, a tak jsme šli do velkého supermarketu asi tři kilometry odtud. Jelikož nemáme auto, naznala jsem, že nejlepší způsob, jak se tam dostat, je stopovat. První cestu jsme zvládli asi po sedmi minutách stopování, kdy nás nabral místní páreček našeho věku. Druhá cesta se čtyřmi taškami jídla a rodinným balením toaletního papíru byla trošku náročnější. Mara si dával ve stínu svačinku a spokojeně seděl na patníku (poznámka redakce: píše patník, myslí obrubník), zatímco já jsem se široce usmívala a vehementně stopovala. Nemohla jsem věřit tomu, kolik projelo řidičů s prázdným autem a nikdo nás nevzal. Mara se mi trochu vysmál za mé naivní očekávání, že nás vezme první prázdné auto, co projede. Asi za 15 minut nám zastavila milá dáma v ještě milejším BMW. Vybalila jsem na ni moji větu: Nosotros necesitos dos kilometros directos. Je to (nesprávně řečeno) potřebujeme jet dva kilometry rovně, ale paní mi rozuměla a hodila nás až ke dveřím. Byla z Kazachstánu, před dvaceti lety sem dojela za kamarády, a už tu zůstala. To mi za ty tři minuty cesty, co jsme spolu strávili v autě, přišlo jako zajímavá informace.

Odpoledne jsme šli s chlapečky do bazénu a do moře. Naštěstí se nebojí a moc je to baví. Je to pro ně jedno obrovský hřiště. Z plastových krabiček od jogurtu jsme vyrobili bábovičky a byla pohoda.

Večer jsme nechali kluky babičce a šli se s Markem projít po pláži. V místním baru jsme si dali jeden drink. Příjemně mě překvapilo, že v mé piňa coládě převládal rum nad všemi ostatními ingrediencemi, takže po cestě zpět mi povolila bolest zad i nohou a spala jsem jako dudek.

Jinak se mi tady na blogu od Webnode děje zajímavá věc, a to že mi nejdou nahrávat fotky, které jsem projela nějakým filtrem nebo úpravou. Tudíž mi nezbývá nic jiného, než vám to sem sypat syrový a realistický, se všemi vráskami, fleky a neduhy, tak jak nám to život naložil 😀