Nový den, nový pohled na svět.

Ráno už jsem celou situaci neviděla tak černě. Vybalila jsem věci, byt jsem uklidila, zajela nakoupit jídlo a vybila početné množství mravenců.

Při nakupování jídla v obchodě jsem potkala tatínka mého věku s asi čtyřletým synem. Uslyšela jsem, že dítko mluví česky, tak mi to nedalo a šla jsem se zeptat, na jak dlouho tu jsou a jestli se nebudeme kamarádit, protože děti potřebují děti. Tatínek se usmál a zeptal se mě, jestli nemám za manžela Marka, že se potkali na hřišti a Marek už na něj má číslo. Lovíme tu ty kamarády hlava nehlava.

Odpoledne přišel údržbář a přinesl malou stříkačku s přípravkem na mravence. Španělsky se mě ptal, kam to má dát. Se svoji španělskou slovní zásobou čítající asi 50 slov a výraznou řečí těla jsem byla schopná vypotit, že jsou v každém pokoji. Pán mávl rukou, napsal mi do překladače, že to je na plošnou dezinsekci, ani tu ten jeho přípravek nepoužil a odešel s tím, že mi za hodinu zavolají. Nikdo nezavolal.

K večeru jsme šli s chlapečky na pláž se koupat. Kluci jsou (zatím) moc spokojený a dokážou si vyhrát na písku nebo ve vodě dlouhé hodiny. Na pláži to každý den žije. Hrají tu beach volejbal, cvičí, běhají a okolní kavárny a restaurace tomu dodávají tu správnou atmosféru. Musím nechat, že to místo má svoje kouzlo.

Další den dopoledne už Marek vyrazil hledat sdílenou kancelář. Já jsem s klukama zašla na hřiště na pláži. Domluvili jsme si tam play date se Zuzkou, což je manželka toho tatínka, kterého jsem přepadla v obchoďáku. Zuzka s Michalem mají čtyřleťáka Mikyho a roční dceru Zuzku. Miky s Čendou si spolu dobře sedli a při odchodu domů se vedli za ruce jako nejlepší kamarádi. Měla jsem radost, že náš lov byl úspěšný a budeme tu mít kamarády.

Po obědě jsem zašla do místního obřího nákupního centra, které je sice obrovské, ale v celém tom megalomanském objektu je otevřeno asi deset obchodů. Jedna sdílná prodavačka mi řekla, že tam covid úplně zabil byznys a od té doby se to tam ještě nevzpamatovalo.

Potřebovala jsem nakoupit nějaké věci do domácnosti a samozřejmě něco na sebe.

Objevila jsem krásný letní overal, který bohužel na mně krásně nevypadal. Vzpomněla jsem si na Čendův komentář, když jsem se před pár dny při cestě na letiště cpala do auta mezi sedačky: “Mami a to budeš mít dlouho takhle velkej zadek?” Overal jsem vrátila zpátky na věšák a odešla s rozhodnutím, že s tím zadkem něco udělám. Tak mi držte palce.

Jinak nevýhodou blogu je, že když nějaký píšu, kamarádi se mi přestanou ozývat. Mají asi pocit, že jsme v kontaktu, neboť o mě všechno vědí. Taky je možnost, že to vůbec nečtou a prostě na mě kašlou, ale pro klid mé duše si říkám, že je to ta první varianta.