Velmi velmi dlouho jsem nic nenapsala. Omlouvám se všem pravidelným čtenářům za odmlku, ale poslední týdny to bylo těžké období.
Jak již víte, měla jsem covid, po mě následoval Marek a když už to vypadalo nadějně, onemocněl Tonda. Nebyl to však covid, ale dle všech předpokladů to byla angína. Tonda ještě nikdy angínu neměl a jeho tělo reagovalo velmi prudce. Tři dny v kuse měl nesrazitelné horečky kolem 40°C. Prášky nefungovaly, tak jsme dělali zábaly a celé noci po hodině hlídali teplotu. Čtvrtý den vypadal, že už to bude lepší, ale při poledním spaní mu vystoupala teplota na 41.1. Byl mimo a počůral se. Volala jsem záchranku a Marek ho mezitím chladil ve sprše.
Po této zkušenosti jsme pochopili, že zdejší zdravotnictví je velmi bídné. Na 112 mi sdělili, že záchranku nám nepošlou, ať si vezmeme taxík a jedeme na danou adresu. Klepaly se mi ruce, měla jsem šílený strach, vytáčela jsem taxi službu a zjistila, že na jejich číslo se nedá zavolat z jiného než místního telefonního čísla. Kontaktovala jsem místňačku Sandru a požádala jí o pomoc. Zavolala nám taxi a já jela s Tondou do nemocnice. Nebo spíš jsem si myslela, že jedu do nemocnice, ale jela jsem do obyčejného zdravotního střediska. Tam mu udělali test na covid, na chřipku a stěr z krku, který se jim nepodařilo odebrat, ale do zprávy napsali, že je negativní. Poslali nás (konečně) do nemocnice. Tam jsme museli vyplnit formulář a vyčkat tři hodiny na doktorku. Ta i přes mé opakované naléhání odmítla udělat krevní testy a pouze mu vzala moč a způsobila trauma na celý život tím, že mu nechala odebrat stěr z mandlí. Sestry odebraly stěr až na počtvrté. Držely ho u toho 4 lidi, Toncek byl v naprosté nepříčetnosti, kousnul sestru a pozvracel se. Pak jsme čekali na výsledky moči a strep testu. Tonda jen opakoval pryč, pryč, pryč. Bylo mi ho neskutečně líto. V takových chvílích se stávám věřícím a modlím se k Bohu, aby to nebylo nic vážného, protože v těchto končinách, kdo ví, jak by to dopadlo. Již vím dobře, z čeho mi šediví vlasy. Jsou to tyhle situace, kdy sedíte v nemocnici na zemi mezi dvěma tucty dalších zoufalých rodičů a v náručí držíte plačící dítě, kterému opakujete, že to bude v pořádku, ačkoliv nemáte tušení, jestli to tak opravdu bude.
Nic jsme se nedozvěděli a poslali nás domů se silnějšími léky na horečku. V tu dobu měl již třetím dnem nasazená antibiotika, takže mu naštěstí asi konečně začali fungovat nebo si prostě řekl, že než znova tímto projít, to se radši uzdraví silou vůle, každopádně tu noc už mu teplota nešla přes 39 i bez nasazení silnějších léků.
Za dva dny jsme si měli zavolat o výsledky. V telefonu mi na obou číslech sdělili, že nemluví anglicky a položili mi telefon, který už mi znovu nezvedli. Požádala jsem opět místnačku Sandru, aby tam zavolala a vyptala se na výsledky španělsky. Ani ve španělštině nebyla schopná projít přes několik přepojení a bezdůvodných ukončení hovoru. Nezbývalo, než aby tam zajel Marek osobně. Doktorka mu sdělila, že moč je negativní, ale stěr z krku ještě nemají. Tak jí požádal, aby mu to poslala na email, protože není možné se do nemocnice dovolat. Na to mu řekla, že ona je tam od pomáhání nemocným a ne na psaní emailů. Argumentoval tím, že náš syn je nemocný a ona mu pomáhá tím, že nám sdělí, co mu je. Na to oznámila, že ona mu nic sdělovat nemusí, že teď mu dělá laskavost, ale ta se zítra nemusí opakovat. K tomu se ještě dozvěděl, že stěr z krku může trvat až dva týdny (co prosím?) a že mu víc nemůže pomoci. Tak jí řekl, že chce mluvit s někým z nadřízených, kdo mu pomoci může. Nakonec přišla jiná doktorka, která mu řekla, že až tam ty výsledky budou, pošle mu je na mail. Zcela upřímně, nevěřím tomu, že se ten výsledek někdy dozvíme.
Každopádně dnes je to první den (po sedmi těžkých dnech), kdy je Tonda zcela bez teploty, tak snad to tak bude i nadále.
Na tento krušný týden za námi dorazila Marova mamka. Z obavy z covidu jsme ji na první tři dny domluvili hotel hned ve vedlejší budově, který jsme z důvodu Tondových horeček prodloužili o další dva dny, takže nakonec jsme na apartmánu společně strávili pouze dvě noci. Každopádně jsme měli štěstí, že tu zrovna byla, protože v den odjezdu do nemocnice si vzala Čendu k sobě na noc a Marek za mnou mohl dorazit do špitálu, abych to nemusela podstupovat sama. Bez něj bych zdejším sestrám a doktorům, jejichž angličtina byla tristní, nebyla schopná říct absolutně nic, protože Tonda byl na mě přisátý jak klíště a vřískal mi přímo do ucha.
Takže jistě pochopíte, že ve dnech, kdy spíte tak málo, že když na vás projíždějící autobus troubí z dvou metrů, abyste uhnuli a vy to absolutně nevnímáte, protože váš mozek je vypnutý, tak se těžko cokoliv tvoří. Každopádně slibuji, že mám v rukávu pár zábavných historek, které vám tu v příštích dnech doplním i s fotkami. A všem vám přeju, ať jste zdraví a máte zdravé děti, protože tohle bylo peklíčko.