Banány

Na toto místo jsme plánovali zajet od samého počátku. Je to exkurze na banánové plantáži asi čtvrt hodiny od Las Palmas (to je místo, kde bydlíme). Celá prohlídka trvá cca půl hodiny, ale na plantáži můžete zůstat jak dlouho chcete. Mají tu trampolínu, odrážedla, super výhled a 22 druhů banánů. Prováděla nás místní, asi padesátiletá paní Mária a na první dobrou se zamilovala do Tondy.

Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí. Banánovníky se nesází ze semínek, ale pouze z výhonků nových rostlin. Palma má kolem tří až čtyř metrů a do této výšky vyroste za pouhých devět měsíců. V devíti měsících plodí banány, což trvá pouze pár dní. Plodí pouze jednou za život, takže z ekonomických důvodů palmu odseknou a nechávají si pouze jednoho potomka rostoucího v těsné blízkosti původní palmy. Původní strom se odsekává asi v metrové výšce, pokud se odsekne níž, oslabí to potomka.

Palmy se plošně nestříkají žádnými pesticidy, ale když banány napadne pavouk škůdce, nasadí k němu jiného pavouka, který banánům neškodí, aby ho zabil. Pak proběhne boj na život a na smrt. Pokud neškodný pavouk boj prohraje, zabalí banánový trs do igelitového pytle a pošplíchají insekticidem.

Na konci prohlídky jsme dostali ochutnávku banánů a výrobků z nich. Já si koupila dvě sazeničky banánovníku a dlouho mi nic neudělalo takovou radost, jako tento kauf. Moc těším, až mi do léta obě vyrostou a my budeme mít v Žebětíně, v našem 40m2 velkém bytě dvě čtyřmetrové palmy.

Odpoledne jsme dojeli do přírodní rezervace los Tijos de Moya. Je to takový místní prales, kterým vede jednoduchá, 1.9km dlouhá procházka. První část procházky vede údolím podél silnice, to je celkem nuda, ale druhá část vede úzkou cestičkou nahoře v kopcích s překrásným výhledem do okolní přírody.

Dorazili jsme kolem půl třetí odpoledne a čekali, až se kluci vyspí. Ve tři se vzbudili, ale Čenda se bohužel probudil zadkem napřed, takže plakal a plakal, až jsme se v necelé čtvrtině cesty rozhodli, že půjdeme zpátky. Tonda ale zpátky nechtěl, tak jsme se rozdělili. Marek šel s Čendou zpět do auta a já s Tondou jsme pokračovali dál. Překvapilo mě, jak to Tonda s přehledem ušel, a když měl jít zpět do auta, cukal se a chtěl jít ještě dál. Co mě překvapilo ještě víc, byl jeho blažený úsměv v půlce procházky uprostřed pralesa s komentářem: “Není lidi.” Tuto podobu s babičkou jsem již zmiňovala, jen mě to pokaždé trochu překvapí.

Poslední zastávka na cestě domů byla u přírodního bazénku na surfařské pláži. Bazének nic moc, ale aspoň se kluci vyblbli na kamenech. U pláže bylo zaparkovaných mnoho obytných dodávek všudypřítomných surfařů. Jedna z nich mě velmi nadchla ( je dole ve fotkách). Mara mi ji vetoval, ani se na ni pořádně nepodíval, ale za mě je to láska. Skvělý tvar, velká dost a je to Mercedes, co chtít víc. Začnu si na ní tajně šetřit.