Komáří žně

Tento týden byl super. Byl super až na jednu věc, a to jsou ti malí vysavači krve, kteří mě milují a každou noc mě tu obtěžují. Sítě do oken jsem vyřešila tak, že jsem na garnýže pověsila prostěradlo, okno otevřela na větračku a ucpala jakoukoliv možnou skulinu, kudy by se mohli dostat. A stejně se občas nějakému podaří se dovnitř protlačit, takže mé poslední dny kvůli těmto zlořečeným zvířatům začínaly velmi brzo, konkrétně ve 4:15, 4:45 a 3:15. Na druhou stranu člověk toho pak přes den hodně stihne 🙂

Najela jsem si tu na ranní rutinu. Snažím se dýchat podle Wim Hofa, pak si zacvičím, vykoupu, uvařím snídani, připravím si jídlo do práce a v sedm vyrážím směr promenáda. Na promenádě potkávám stále ty stejné lidi, kteří si jedou tu svoji ranní rutinku ve formě běhu. Jsou tam však neskutečné rozdíly.

První je typ gazela, jež běhá extrémně ladně, jako by gravitace neexistovala a vyloženě si to užívá. Pak je typ dříč, který má v obličeji odhodlání, že to dá a jde si za svým. Poslední je útrpný typ, z jehož výrazu čiší čistá bolest a utrpení. Moji favorité jsou sexy tatínek se sportovním kočárkem (typ gazela) a jeden legrační Číňan (útrpný typ). Ti jsou tam na jistotu každé ráno.

Minulý víkend jsme zašli na bleší trh, kde jsme za deset euro nakoupili koloběžku, skateboard, helmu, dvě knížky a tři hračky. Moje židovské srdce plesalo. Zítra tam jdeme znovu, protože jedna koloběžka pro dva chlapečky nenastoluje rovnovážný stav vesmíru.

Také jsme využili krásného počasí a strávili víkend u vody. Dokonce i já jsem vlezla do moře, což znamená, že muselo být opravdu teplo. Taky obsazenost pláže podle toho vypadala. Jde poznat, že tu začala sezóna.

V práci jsem se seznámila se spoustou skvělých lidí. Jsou neskutečně milí a oproti Čechům taky velmi kontaktní. Dostala jsem tam za jeden den tolik hubiček, co nedostanu od Mary za měsíc. Užívám si všechny ty úsměvy, pozdravy, placáky, hubičky a to, že si mám přes den s kým popovídat u oběda. No úplně jsem tu rozkvetla.

Vrcholem tohoto pracovního týdne byla včerejší párty v mém coworku. Babička hlídala kluky a my s Marou jsme měli pré. Bylo tam cca 50 lidí. S Markem jsme se s několika z nich seznámili. Většina byli cizinci ze všech koutů světa, kteří můžou díky svému zaměstnání pracovat a cestovat po světě nebo se tu usídlili natrvalo. Ráda poslouchám ty rozličné životní příběhy, člověku to tak nějak otvírá oči a mění pohled na možnosti způsobu žití svého života. Všichni jsme tak nějak zvyklí na to, že je normální celý rok chodit do práce, postavit dům, párkrát za rok jet na dovolenou k moři, na hory nebo na chatu a těšit se na důchod, že pak nám cokoliv jiného vlastně přijde nenormální. A včera jsem tu viděla, jak to nenormální vlastně může být docela normální a jak moc “nenormálních” lidí tu spokojeně žije své životy. Bylo to velmi inspirativní.

Můj šéf Leo se pravděpodobně rozhodl, že ten večer už s nikým mluvit nechce, takže skoro pět hodin v kuse divoce tancoval. Byl to neuvěřitelný výkon. Vyzařuje z něj ohromná pozitivní energie a jen pohled na něj při tanci vás donutí se taky rozhýbat. Abyste si to dokázali alespoň vzdáleně představit, přikládám vám níže jeho fotku. Ze včerejška bohužel žádné fotky nemám, ale snad se někdo z kanceláře podělí o ty svoje.