Střídačka

Jak to tak bývá, fajnový období se střídá s tím méně fajnovým. Minulý týden se Tondovi rozjel zánět středního ucha, takže jsem s ním byla v nemocnici a je už týden doma. Mně taky nebylo dobře a nemůžu se tu zbavit ukrutné bolesti v krku. Asi se nám ty podzimní nemoci tak jako tak nevyhnou.

Čenda se naštěstí dlouho držel a my dospělí jsme se střídali u Tondy, aby alespoň jeden mohl být venku. Teď už i on dostal rýmu a kašel, a tak jsme moře museli na chvíli úplně utnout.

Za normálních okolností si však Čenda vydrží sám blbnout u vody celé hodiny, což je úžasný. Minule si házel s babičkou už naprosto rozbitým letadlem z polystyrenu a místní racek pojal podezření, že si hází nějakou chutnou rybou. Využil první chvíle, kdy jim letadlo spadlo na břeh, chytl ho do zobáku a uletěl asi sto metrů, aby si ho mohl v klidu sníst. Přiběhla jsem, že mu ho seberu, tak si ladně popoletěl na moře, kde po pár pokusech pochopil, že tohle k jídlu nebude a nechal nám letadlo tam. Čenda brečel, jak kdyby to byla nejlepší hračka v jeho životě, ale já se rozhodně do vody na záchranou akci nechystala. Moje velký štěstí bylo, že opodál šnorchlovalo pár turistů, kteří skrze posunky pochopili, co po nich chci a letadlo nám vylovili.

Potkali jsme se v neděli s českými kamarády Sandrou a Vojtou a jejich dětmi na plážovém hřišti. Vojta celý týden maká na domě a neděli odpoledne pojal jako odpočinkový čas, takže nechal děti dětmi, lehl si na hřišti do písku, otevřel si lahev vína, kterou sám spokojeně vypil a udělal si pěkné odpoledne.

O sexy tatínkovi jsem vám už psala. Potkávám ho každé ráno, když jdu do práce. Co jsem vám už ale neřekla je, že se na něj od začátku pokaždé usměju a on vždy uhne pohledem. Jako by dělal něco špatného tím, že by se na mě taky usmál. Vzala jsem to jako výzvu a řekla si, že ho svedu na temnou stranu. Až do minulého týdne se mi nedařilo, ale pak jednoho dne šel běhat bez kočáru. První, čeho jsem si všimla bylo, že má chudák úplně vykryplený styl běhu kvůli tomu kočáru, takže dělá malé kroky s náklonem doprava a vypadá to extrémně nepřirozeně. Já se tím nenechala rozhodit a usmála se tím nejhezčím úsměvem co umím. A pak se to stalo…usmál se zpět. Bylo to nečekané a jeho úsměv ihned vystřídal výraz zděšení. Jako by udělal něco hrozného, jako by zrovna podvedl svou ženu, musel se s tím vyrovnat a řešil, jestli jí to přizná nebo ne. Víc jsem z jeho výrazu nestihla vyčíst, protože běhá i přes ty mini kroky přece jen docela rychle. Mé temné já mělo radost.

Dnes jsem šla ráno do práce a opět ho potkala. Asi se se svojí nevěrou vyrovnal, jelikož se na mě už z dálky zářivě usmíval. Usmíval se tak dlouho, že mě to zavedlo až do mírně nekomfortní zóny a můj mozek se bez mého vědomí rozhodl jej pozdravit. To se přece dělá, když na vás dlouho někdo čumí, ne? Začala jsem vyslovovat slovo morning, protože španělštinu jsem stále nepřijala zcela za vlastní a při vyslovování slabiky “mo” se mi mezi rty udělala bublina ze slin. Běžně se mi tato věc moc neděje a očividně když už se děje, vybírá si ideální načasování. Sice jsem se u toho neviděla, ale věřím, že to nebyl moc hezký pohled. Celý zbytek cesty jsem se snažila otřepat ten pocit trapnosti z těla. To je karma za moji zlou, šotkovskou radost z našeho minulého setkání a svádění jej na temnou stranu. Uvidíme, jestli příště zase radši neuhne pohledem.

Jinak máme za sebou pár prohlídek bytů v okolí. Nyní máme ubytování jen do půlky prosince a musíme sehnat něco na zbytek pobytu. Tak nám držte pěsti, ať něco rozumného najdeme. Při poslední prohlídce opravdu krásného bytu na nás v koupelně čekal obří šváb a při upozornění paní realiťačky nám ta žena s úsměvem sdělila, že švábi jsou všude v budově neb lezou z odpadních trubek ve sprše, tudíž se s tím nedá nic dělat. Ehm….díky, nechci.