Vánoce

Výlet na Tenerife je za námi a nyní jsme zpět v Las Palmas. Naše dovolená byla trochu fiasko, ale snažili jsme si to užít alespoň v rámci možností. Tonda měl laryngitidu, a tak jsme chodili dýchat studený vzduch do mrazáku a strávili pár téměř bezesných nocí v obavách, aby se nám neudusil. Zvládli jsme to bez návštěvy nemocnice, za což jsem moc ráda.

Ze strašidelného domu v Aroně jsme přejeli do apartmánu na druhou stranu ostrova do Orotavy, která leží blízko města Puerto de la Cruz. Ten sice nebyl strašidelný, ale zima v něm byla úplně stejná. Většinu dovolené nám propršelo a nezbývalo nám, než vymýšlet zábavu pro děti ala tvoření sněhových vloček z papírů nebo hraní petangu ze šišek.

Vánoce jsme ale měli velmi harmonické. Ráno jsme měli konečně hezké počasí, tak jsme zašli na nedaleký kopec s vyhlídkou po okolí, odpoledne si hráli na dvorku a večer zbaštili krůtí řízky s bramborovým salátem, nacpali se cukrovím, koukli na pohádky a v poklidu rozdali dárky. Žádná tenze, stres, přehnané uklízení a pečení. Za mě super.

Další den jsme vyrazili do Loro Parque, největšího lákadla Tenerife. Je to veliký zoo park, ve kterém můžete zajít kouknout na show s delfíny, papoušky, lachtany nebo kosatkami. Je to styl ala zachraňte Willyho, ale Loro Parque se snaží prezentovat jako záchranná stanice, která o ty zvířata výborně pečuje, koná dobro všude po světě a rozhodně u ní žádné zvíře nestrádá. Jestli to mu tak opravdu je, netuším, ale promují to dobře.

Půjčili jsme si kočárek, aby si mohl Tonda v poledne odpočinout a trochu se prospat. Netušili jsme, že i Čeněk bude nutně potřebovat spát, takže o kočár byla velká bitka. Řeknu vám, park je to teda opravdu hezký, vystoupení super, prostředí parádní. Jediné, co kazí celý ten zážitek, jsou děti. Ne ty cizí, které běhají všude okolo, protože ty vám jsou vcelku jedno. Kazí to čistě ty vaše, protože na ně musíte neustále dávat pozor, aby neumřely. Třeba takto:

“Tondo, sakra, nelez přes to zábrádlí, vidíš to? Tam je bílej tygr. Jestli tam skočíš, seš mrtvej Tonda… Antoníne, nestrkej ty prsty do té klece …. Tondo, neutíkej mi v té tmě, tady už tě nikdy nenajdu…. Nemůžeš proboha sahat do té vody, vždyť ani nevíme, co všechno tam plave.”

Pak nastala chvíle, kdy vzal Mara oba kluky na záchod a já měla chvilku na to se podívat na několik akvárií. A tam mi došlo, že se vlastně celý den vůbec nedívám na zvířata, ale jen na svoje děti, jak se koukají na zvířata (což je ta lepší varianta), anebo se snaží nějakým tupým způsobem zabít. Musím teď být velmi ve střehu, protože Antonín začal lézt na zábradlí absolutně kdekoliv, takže jsem ho již několikrát musela strhávat ze zábradlí někde nad útesem, tygří jámou či nějakou vodní plochou. Jakékoliv ponaučení, vysvětlování, řvaní ani bití nepomáhá. Pokud na to máte nějakou zaručenou radu, dejte mi vědět.

Highlight mého dne byli tučňáci. Opět jsem se utvrdila v tom, že to jsou nejlegračnější a moje nejmilovanější zvířata. Pokud bych se do Loro Parque plánovala někdy vrátit, bude to čistě kvůli nim. Jsou skvělí.

Navštívili jsme také městečko Puerto de la Cruz, které rozhodně stojí za vidění. Najdete tu spoustu starých, ale zrekonstruovaných tradičních staveb, pouliční umění i krásné vyhlídky na moře. Tady se nám s Markem oběma líbilo.

Třešničkou na dortu byl náš poslední den, kdy jsme se před cestou na trajekt zastavili na vyhlídce a pod námi byl asi stometrový sráz. Dali jsme si svačinu a Antonín v nestřežené chvíli strčil celou svoji nohu do odpadní roury a noha se mu tam zasekla. Začal samozřejmě hned řvát a tahat ji ven. Nohu se mi po chvilce podařilo vyndat, ale už bez boty, která spadla za zděné zábradlí vyhlídky do křoví. Mara řekl, že pro ni vleze, z čehož mě polil pot, protože to bylo jedno křoví, padesát čísel hlíny a pak sto metrů dolů. Řekla jsem mu, že určitě ne, že radši oželím jednu dětskou botu než jednoho Maru a šla jsem požádat zahradníky z místního parku, zda mi nepůjčí hrábky. Pan zahradník šel s námi a sám nám botu za pomocí hrábek a lopaty ze křoví vysvobodil, takže všechno dobře dopadlo.

Je pravda, že Tenerife je zelenější ostrov než Gran Canaria a pohled na vrásnění zelených kopců se zasněženou Teide v pozadí byl epesní, ale hodně záleží na tom, v kterém místě ostrova se nacházíte, ne všude je to takové. Celkově jsem tam až tak velký rozdíl oproti Gran Canarii neviděla a stále si stojím za tím, že na delší žití je Las Palmas ideální místo, ale možná to způsobilo to počasí a naše výletové podmínky nebo jsem jen zaujatá, jak to mají třeba Brňáci vůči Pražákům (a naopak).

Dnes jsme měli rodinnou misi, a to stěhování velké, třiceti dvou kilové matrace, kterou jsme koupili z druhé ruky a potřebovali ji dopravit asi kilometr a půl k nám na apartmán. Mara měl brilantní nápad vzít skateboard, dát ho pod matraci a vést ji po silnici v pruhu pro cyklisty. Když to tak čtu, zní to jako bláznovství, ale kupodivu to fungovalo naprosto bezvadně a pomocí jednoho skateboardu (který mimochodem chtěl Mara vyhodit, protože ho nikdo nepoužívá, zaplať pánbůh za moje syslí sklony) celé stěhování proběhlo naprosto hladce a bez většího úsilí.

Já pak navštívila každonedělní bleší trh, kde jsem dokoupila výbavu do bytu, která nám tu ještě scházela a zaplatila úplný pakatel. Člověku to pak trochu pokřiví pohled na svět, když vás všechno stojí euro nebo dvě, takže když jsem pak v obchodě viděla tepláky za 30 euro, zacouvala jsem jakože hohoho, tak tolik za ně rozhodně nedám. Každopádně Marova kreditka se stejně moc nezaraduje, protože povánočním výprodejům jde málokdy odolat.