Výlet snů

Minulý rok se Mara rozhodl udělat si řidičák na motorku. V minulosti se se mnou o tom bavil a věděl, že já nejsem zastánce silných motorek, a tak asi z toho důvodu mi toto své rozhodnutí zatajil. Co čert nechtěl, tak v den jeho závěrečných zkoušek jsem nám naplánovala výlet, jelikož ve sdíleném kalendáři nic nebylo, a tak mu nezbylo nic jiného, než jít s pravdou ven (protože něco tajit je dle jeho názoru v pořádku, ale tohle už by bylo v jeho očích lhaní, takže mi to přiznal). Pamatuju si, že mě to velmi vzalo, protože jsem do té doby žila v naivní představě, že si říkáme všechno a cítila jsem se velmi podvedena. Obávala jsem se, že je to první vlaštovka krize středního věku, kdy bude následovat koupě nadupané motorky, zatajované výlety, posilovna 4x týdně, milenka a rozvod. Naštěstí se mé obavy (minimálně prozatím) nenaplnily.

Tyto Vánoce si přál jedinou věc, a to je den volna a výlet na motorce po ostrově, který si splnil a byl z něj naprosto nadšen. Byl z něj tak moc nadšen, že se rozhodl mi to tu taky ukázat ze sedla motorky a udělat si společný dvoudenní výlet. Za normálních okolností s jeho ježděním moc nesouhlasím, protože se o něj bojím a tvrdím, že motorkáři jsou dobrovolní dárci orgánů. Avšak v případě, kdy můžu jet taky, se všechna tato tvrzení negují, protože moje myšlení holt není racionální. A tak jsme spolu vyrazili na dvoudenní romantický výlet na motorce a projeli spolu celý ostrov.

První zastávka bylo Agaete. Příjemné přímořské městečko asi půl hodiny od Las Palmas. Chtěl mě vzít do své oblíbené kavárny, která měla, bohužel, ten den zavřeno, ale naštěstí Agaete netrpí nedostatkem kaváren, takže jsme brzy objevili průměrnější náhradu. Podívali jsme se na místní pláž, u které i v silném větru a pocitové teplotě cca 15 stupňů leželo množství postarších casanovů v plavkách. Marek dospěl k závěru, že tam, dle jejich vzezření, takto leží celoročně.

Následovala cesta na úplný jih ostrova do Puerto de Mogán na moji oblíbenou paellu. V Mogánu jsme se chvíli pováleli na pláži, dali si zmrzlinu a putovali dál na pár pitoreskních vyhlídek. K večeru jsme dorazili do malebného horského městečka Tejeda, nakoupili si zákusky a vyjeli na blízký kopec, kde Marek objevil úžasné místo s nepopsatelných výhledem. Byli jsme v docela velké nadmořské výšce, takže okolo nás rostla normální tráva, kvetly květiny a celé okolí vypadalo jak pozadí z Teletubbies. Následoval neskutečný západ slunce. Byla to taková romantika, až z toho přecházel zrak. Abych tu romantiku pořádně podpořila, vytáhla jsem chleba se sekanou, hořčicí a kyselýma okurkama a nakázala Marovi, že to musíme sníst, jinak se to zkazí. Přece to nevyhodím, když se s tím máma vaří, já to chystám a celý den tahám s sebou, ne? Po sekačce jsme si dali zákusky a užívali si okolní idylku. Jen, co zapadlo slunce, snížila se teplota vzduchu tak o 15 stupňů, takže jsme se honem dodrkotali do Tejedy na apartmán, pustili všechny přímotopy a rozmrzali v posteli u seriálu. No, den jako malovaný.

Další den jsme hned ráno zašli v Tejedě do proslulé cukrárny, která má v druhém patře výrobnu, a dodává dobroty po celém ostrově. Nakoupili jsme hromadu zákusků, abychom přivezli i něco mámě a chlapečkům.

Cestu Mara zvolil přes střed ostrova. Je naprosto neuvěřitelné, jak moc se tu příroda mění každým kilometrem. Na tak malém ostrově potkáte holé, pusté, hnědé kopce, jehličnaté lesy, louky plné rozkvetlých květin, tropická místa s kaktusy, palmami a divokým porostem…no, až se tomu nechce věřit. Ze sedla motorky to má člověk takové procítěnější než za sklem okénka v autě.

Druhý den mě neuvěřitelně bolel zadek. Asi tak, jako když jedete celý den na kole (po dvou letech, co jste na něm neseděli) a další den na něj znovu sednete. U kola to ale vždy bylo tak, že v průběhu první hodiny se mi ten zadek znovu tak nějak obouchal a otupěl, ale tady to bylo naopak a každá další hodina byla horší a horší. Ten výlet byl ale tak boží, že jsem prostě zatnula zuby a snažila si užívat výhledy. Jediné, co možná působilo mírně nepřirozeně, byly moje zadkomasáže na každé naší zastávce.

Poslední zastávka byla ve městě Artenara na společný oběd. Mara si dal pečené vepřové s bramborami a já cizrnovou polévku s klobásou. Po první lžičce jsem našla v polívce červa, tak jsem jim ho odnesla i s polívkou ukázat, jakože takovou mňamku si fakt nedám. Červ mě v podstatě zachránil, protože ta polívka byla tak strašně hnusná, že bych jí určitě nejedla i bez červa a ještě bych ji musela zaplatit.

Marek mě dovezl domů akorát, abych stíhala svůj oblíbený beach tennis. Až ve svých 36 letech jsem konečně objevila sport, který mě opravdu baví a ve kterém postupně začínám být docela dobrá. Mám ale pocit, že mě tady bůh testuje, jestli jsem tohoto sportu opravdu hodna.

Velmi často, když jdu hrát, tak je mi nějakým způsobem bídně. Jednou je to bolest hlavy, jednou břicha, jednou kolene. Vždy ale i přes neduhy těla jdu a v průběhu hry na tuhle svoji strast zapomenu, užívám si hru a bolest nakonec většinou úplně odezní. Třeba dnes jsem měla na oběd indické jídlo, které mi vyloženě nesedlo (všichni víme, jak to myslím). Bylo mi opravdu úzko a stejně jsem šla. Tato hra se z větší části hraje v mírném přídřepu, kdy musíte velmi svižně v písku zareagovat na letící míček. S vědomím toho, že při jakékoliv přihrávce můžu mít velmi nepříjemnou nehodu, jsem to stejně odehrála jak královna. Proto se domnívám, že tohoto sportu opravdu hodna jsem.

Jinak karneval je tu v plném proudu. My, bohužel, po večerech moc nepaříme, ale šli jsme se alespoň podívat na soutěž o nejlepší psí kostým, která byla v neděli v poledne. Kluky to bavilo tak hodinku, pak je Mara vzal domů a my s mámou jsme to dokoukaly do konce. Byla to docela sranda. Je to spíš přehlídka extravagantních pánečků a psi jsou tam trochu na vedlejší koleji. Hodila jsem vám pár ukázek do fotek. Jsou to profi fotky z internetu. Ačkoliv jsme neseděli až tak daleko od pódia, tak z mých fotek byste toho moc nevykoukali.

Zbývají nám tu dva týdny, takže dořešujeme věci okolo bytu. Abyste tu zařídili internet, musíte si prvně zařídit španělské telefonní číslo a španělský bankovní účet, takže byrokracie level 100. Tři dny to tu řeším a stále se mi nepodařilo se prokousat ani k úspěšnému aktivování bankovního účtu. Zítra už se mi to ale určitě povede 🙂