Nastal čas

Přišel podzim a s ním nastal čas opět zvednout kotvy do teplých krajů, což pro vás všechny znamená skvělou zprávu, protože vás budu opět zásobovat svými neskutečně zajímavými a zábavnými historkami ze života.

Jelikož dům v ČR jsme stále nepostavili (s naší rychlostí to vidím tak na rok 2028) a Čenda mohl dostat v první třídě individuální studijní plán, nepřišel žádný zádrhel a mohli jsme opět vyrazit do Las Palmas.

První týden byl super hektický, spojený se zařizováním, nakupováním, hlídáním dětí a oběháváním pochůzek. Nyní si to začíná sedat, protože kluci začali chodit do školy, tak už máme i nějaký čas na práci nebo na to napsat pár řádek na blog. Mara mi vytvořil nový a strávil nad tím velké množství času kopírováním starých příspěvků, takže teď budu muset pravidelně psát, i kdybych nechtěla.

Kluci začali chodit do soukromé školy American school of Las Palmas a jsou tam oba zatím moc spokojení, což byla naše největší obava a aktuálně je to naše největší radost. Studium je v angličtině a Čenda tam chytá spoustu nových výrazů, např: ¿Qué te pasa? ¡Escúchame! ¡Mira! (pro ty, co nerozumí, je to ve španělštině). Většina jeho spolužáků je totiž španělů, takže jeho angličtina bude mít v budoucnu možná trochu latino nádech.

Jinak koupili jsme si sušičku, čímž se kvalita našeho života zvedla o 100%, neboť je tu takové vlhko, že oblečení moc neschne, rychle zatuchne, hromadí se nám množství špinavého prádla, které není kam pověsit a nemáme co na sebe. Člověk pak nepěkně zasmrádá, a to nikdo nechce, že. Nevím, zda si pamatujete historku o stěhování matrace, ale opět se ukázala výhoda mého vetešnického ducha, můj skateboard si znovu vysloužil čestné místo v naší domácnosti a byl využit ke stěhování (potvrzeno fotografií níže).

Mara zaparkoval auto dole na chodníku před vjezdem do garáží, abychom mohli sušičku vyložit. Nechali jsme ho chvíli tam, abychom ji vyvezli nahoru do bytu a vynosili dětské sedačky. Mezitím přijela policistka a chtěla Marovi nasolit pokutu 200 Euro. V tu chvíli však přijel člověk, který potřeboval najet do garáží a intenzivně oznamoval policistce, že tam opravdu potřebuje najet. Tím Maru zachránil, jelikož policistka vyměkla a řekla Marovi, ať teda zmizí. No měli jsme štěstí.

Taky tu byly tradiční řemeslné trhy, kde si člověk mohl koupit různé rukodělné výrobky a dobroty. Když jsem obcházela stánky, všimla jsem si, že v rámci oslav jsou u trhů oslíci a krávy. Šla jsem je vyfotit, abych měla pěknou fotku sem na blog a šla jsem pěkně blizoučko. Tak blizoučko, až jsem s posledním krokem ucítila, jak se nevratně propadám do tak monstrózního kravskýho lejna, až se mi to propasírovalo mezi sandálu a bosou nohu. Pán od krav se potutelně usmíval a já s tvářemi zarudlými studem otírala ten kekel z mé nešťastné nohy. Takže už víte, co jsem si z trhů odnesla já.

Dnes ráno jsem si šla zaplavat (snažím si z toho udělat návyk). Byl velký odliv a voda byla naprosto klidná. Při odchodu jsem potkala kamarádku Žanetu, která cvičila na pláži. Prohodily jsme pár slov a já šla domů. Později mi napsala zprávu, že to byl krásný odliv, že na mě myslí a těší se, až budeme do vody chodit společně. Byla to moc hezká zpráva. Tak moc hezká, že mě napadlo, že asi nebude pro mě. Ukázalo se, že opravdu pro mě nebyla a byla pro jinou Lenku P. Trošku mě píchlo u srdíčka, když mi došlo, že mě nikdo tak pěkný zprávy nepíše. Po práci jsem tento svůj pocit sdílela s Marou, s tím, že my dva si píšeme jen nákupní seznam a co kdo musí zařídit. Řekl mi, že si mám najít kamarádku, která mi takový hezký zprávy bude psát a neotravovat ho s takovýma pičovinama. Tolik k mým emocionálním potřebám.

Ve stejnou dobu, když ráno odvádíme kluky na školní autobus a já jdu pak na pláž plavat, chodí běhat i sexy tatínek (všichni pravidelní čtenáři vědí o koho jde, případně musíte oživit v minulých příspěvcích). První den jsme ho potkali i s Marou. Měl s sebou klasicky kočár, ale tentokrát byl prázdný a dítko jelo vedle něj na odrážedle. Usoudila jsem, že už má opravdu tak vykryplený styl běhu, že bez kočáru běhat neumí a rozvedla teorii o tom, že už určitě dlouho intenzivně pracuje na druhém dítěti, aby měl výplň do kočáru. Z této teorie mě vyvedl hned další den, kdy běžel úplně sám. Usmál se na vysportovanou běžkyni přede mnou, se kterou se očividně již nějaký čas potkávají. Já se na něj usmála jak nejlíp umím a on? Nejen, že se na mě neusmál, ale jako by věděl, co nepěkného jsem o něm říkala den předtím, hodil na mě tak opovržlivý pohled, až mě to překvapilo. No nic, asi nastal čas začít běhat, najít nějakého sexy tatínka číslo dvě a v telefonu si ho pak uložit jako kamarádku, co mi píše pěkné zprávy.