Odpoledne v kostelní zahradě

Pár týdnu je za námi a i s tím i pár nových zážitků, které se mi přihodily.

Dnes jsme se rozhodli trávit idylickou neděli s dětmi a našimi kamarády v parku a následně na dobročinném bazárku, který pořádala nějaká britská komunita u místního kostela. Bylo to tam moc pěkné a všichni jsme si to moc užili. Prodávali tam různé second hand věci, domácí výrobky apod. S jídlem tam byl bohužel jen jeden stánek, ve kterém prodávala své domácí pochutiny jedna infiltrovaná Němka, která sice tvrdila, že je Britka, ale můj Sherlock Holmes instinkt mi říkal, že žádný čistokrevný Brit nemluví plynně německy a neumí vařit guláš. Infiltrované Němce bylo zhruba sedmdesát a musela být adoptivní matkou mnoha koček, jelikož v jídle bylo obří množství zvířecích chlupů, což mu na chuti zrovna nepřidalo. Po tomto německém zklamání jsme ke stánku s kávou a zákusky dorazili již příliš pozdě, takže jsme ulovili pouze poslední dvě cookies, které z celého sortimentu sladkých pochutin zůstaly. Ty se jim však opravdu povedly. Chtěla jsem Lukášovi udělat radost, tak jsem pro jejich čtyřčlennou rodinu jednu cookies schovala. Lukáš si hlídá jídelníček a cukr je aktuálně jeho úhlavním nepřítelem. Trochu neúmyslně jsem mu tu sušenku vnutila a myslím si, že se do místního kostela nešel podívat jen tak ze zvědavosti, ale aby mu bylo odpuštěno těch 300 kalorií cukru, které zrovna snědl.

Musím říct, že se mi ty dobré skutky zrovna moc nedaří. V týdnu jsem chtěla vytrhnout trn z paty Žanetě s tím, že ji vyzvednu dítě ze školního autobusu. Airtagy, které mají kluci v baťůžku, mi ukazovaly, že jsou kluci ještě daleko a budou mít zpoždění.  Žaneta potřebovala spěchat domů za druhou nemocnou dcerou, tudíž nemohla čekat na zastávce dlouho. Potvrdila jsem jí, že Idu vyzvednu, což pro mě znamenalo co nejrychleji se přemístit asi o pět set metrů dál na jinou zastávku. Dobře vám radím, nevěřte těmto prokletým zařízením, protože během mé svižné chůze se mi Aitag aktualizoval a ukazovalo mi to, že ten autobus je už téměř v cíli. Pro mě to znamenalo nejen, že nevyzvednu její dítě, ale ani ty svoje. Začala jsem panikařit a velmi rychle se rozběhla. Měla jsem na sobě lněné kalhoty s hodně širokými nohavicemi. Při tom sprintu se mi jedna noha zasekla v nohavici druhé nohy a já letěla volným pádem dva metry vpřed, kde jsem se rozplácla na chodník jak široká tak dlouhá a můj mobil letěl ještě o pár metrů dál na silnici. Vůbec jsem se nedokázala zvednout. Moje tělo mi řeklo, ať si tam prostě chvíli poležím. Asi potřebovalo zkontrolovat škody předtím, než se pokusím o nějakou činnost. Každopádně kolemjdoucí na můj odpočinek obličejem  v chodníku měli jiný názor a začali mě ze země až skoro násilně zvedat. Osm lidí mě tam obstarávalo a já jen stokrát zopakovala, že jsem ok a utíkala dál. Děti vyzvedla Žaneta, která prozřetelně zůstala na zastávce čekat než ji dorazím vystřídat a vše dobře dopadlo. Já s dětmi pak šla na pláž a až když opadl veškerý adrenalin, začalo mi moje tělo sdělovat, co všechno jsem si ti karambolem dorasovala. Doteď nemůžu normálně spát na pravém boku, ale už tolik nekňourám.

Ve čtvrtek měly děti volno, tak jsme šli s klukama do mořského světa a vzali s sebou Idu, protože její ségra byla nemocná, tak aby nemusela být celý den s ní zavřená doma. Idě jsou čtyři roky a chodí s Tondou do školky. Byla zajímavá zkušenost hlídat sama tři děti a musím říct, že to bylo kupodivu lepší než jen s mýma klukama. To cizí dítko tam přináší nějakou větší rovnováhu. Vůbec se nehádali, neprali a nevysírali jak obvykle.

Zpozorovala jsem  ten den velký rozpor v tom, jak se na mě dívají ženy mezi 30- 45 rokem a jak ženy od 45 let dál. První skupina se na mě dívala s mírným pohoršením a údivem, že si někdo při smyslech udělá tři děti a ještě u toho vypadá v klidu a pohodě. Nejhorší pohled byl od maminky jedináčka, kterého ta strhaná žena nesla na ramenou. Ten ji urputně tahal za vlasy, její manžel vedle ní tlačil prázdný kočár a ona vypadala, že čtvrt roku nespala, stále neshodila poporodní kila a mě, procházejíc okolo s úsměvem na tváři a třemi dětmi, nenávidí žárem tisíce sluncí. No a skupina žen 45+ už zapomněla, jaký je opruz se starat o malé děti, takže ty se na mě nasmívaly a culily, jak je to roztomilý, že je nás tolik.

Kluky jsem nechala ostříhat. Oba si přáli na straně hlavy vyholit blesk. Jak můžete vidět na fotce, tak místní maročtí lazebníci mají asi trochu jinou představu o tvaru blesku. U Čendy má ten obrázek jakž takž nějaký tvar, ale chudák Tonda vypadá spíš jak kdyby mu zarůstala jizva po operaci.

Jinak je vše tak nějak při starém – škola, práce, brainstorming co vařit, aby to všichni jedli a nekončící hory nádobí a hader na vyprání, všichni to známe. Zítra nám ale přijede babi, takže vařečku slavnostně předám do rukou zkušeného mazáka a děti po delší době zase dostanou svoje oblíbené kuře na paprice. Což mi připomíná, že když jsme se v Česku v zoo Tondy ptali, jak se jmenují ti velcí růžoví ptáci s dlouhýma nohama, řekl, že lasagne.