La Gomera a levá ruka

Doletěla nám babi. S Marou jsme si zatančili oslavný taneček, protože nám to dost uvolnilo ruce s chlapečkama a začalo to pravé pré. Naplánovali jsme si na březen několik sólo výletů a hned ze startu jeden absolvovali: prodloužený víkend na ostrově La Gomera.

Abych byla krásná jak štěstí, šla jsem si ještě před výletem nabarvit řasy a obočí, protože mě nebaví se každý den malovat. Lámanou španělštinou jsem paní kosmetičce vysvětlila, že jsem světlý typ a že nechci to obočí moc tmavé, jak je tu zvykem, abych nevypadala jak čarodějnice. Kosmetička se na mě podívala jakože ať už nic neříkám, že je všechno naprosto jasný a šla na to. Vylezla jsem s klasickým „espaňola“ supertmavým obočím. Máma mě doma vytlemila a já to šla do koupelny drhnout odličovacím mlíkem s nadějí, že to trochu pustí.

Pokud vás láká rozmanitost přírody na malém prostoru, La Gomera je skvělá volba. Za dvacet minut přejedete z pláže a okolního vyprahlého kamenitého prostředí do zeleného lesa s teplotním rozdílem patnácti stupňů. Je to neuvěřitelně koncentrovaná diverzita krajiny. Jinak tam ale tak trochu chcípl pes. Bydleli jsme ve vesničce Tecina vedle Playa de Santiago a bylo to tam mrtvé jako ve westernovém městečku. Zachraňoval to náš obrovský a moc pěkný resort Hotel Jardín Tecina, kde se člověk dokáže zabavit klidně několik dní, aniž by vytáhl paty z areálu.

Ochutnali jsme hned ze startu místní specialitu Almogrote, což je pikantní sýrová pasta, která se maže na chleba jako pomazánka. Po malém posilnění jsme zamířili do středu ostrova. Bohužel čím výš jsme stoupali, tím horší bylo počasí. Vjeli jsme do mraků a byla tam šílená mlha, mrholilo a bylo sedm stupňů. Mara tento výlet vetoval a našel procházku k místnímu stromu Drago de Agalán. Je to nejstarší a největší dračinec (Dracaena drago) na ostrově La Gomera, starý více než 400 let. V těchto končinách bylo počasí ještě v pořádku, tak jsme to prubli. Marek mi to podal jako krátkou procházku, což na počet kilometrů určitě byla, jen už nezmínil, že celá procházka skýtá asi tisíc schodů, který člověk musí sejít a pak vyšlapat. Po cestě nahoru jsem se plně soustředila na to, že budu pěknej zadek a vůbec jsem si nestěžovala, což pro mě není zcela přirozené.

Pak jsme si vyšli do vyhlášené taverny Tasca Enyesque na oběd. Všechno bylo moc dobré, ale musím vyzdvihnout Tuna Tataki, které bylo naprosto epesní a od tohoto momentu to pravděpodobně bude jedno z mých nejoblíbenějších jídel.

Poté, co jsme se ubytovali jsme šli vyzkoušet místní minigolf, kde jsem Maru vyklepla, až skoro plakal. Chvíli jsme se váleli na sluníčku a večer si dali hotelovou večeři. Byl to obří bufet s nekonečným zdrojem jídla. Musím potupně přiznat, že je to horší než Instagram. Úplně vás to pohltí, ovládne to mozek a vy musíte ochutnat všechno, i když v žaludku už dávno není místo. Dovalili jsme se na pokoj jak v pokročilém stádiu těhotenství a řekli si, že další den už se tohle nemůže opakovat. 

Další den se to opakovalo a ráno jsme snědli vše, co jsme potkali, protože to vypadalo a chutnalo skvěle Odkutáleli jsme se do auta jak dvě nasátá klíšťata a shodli se, že večer už si dáme normální porci. 

Mara zařídil výlet lodí se sledováním velryb v jejich přirozeném prostředí. Museli jsme přejet hodinu autem na severovýchodní pobřeží. Cestou našel krátkou trasu s vyhlídkou. Když jsme k ní došli, nikde nikdo, jen na zábradlí byl připevněný telefon. Trochu mě to překvapilo, ale neřešila jsem to a šla si užívat výhled. Tedy nebylo co, protože okolní kopce tonuly v mracích. Najednou ze křoví vyběhl starší pár, evidentně se báli o svůj mobil. Zamířili jsme k autu a já se Mary ptala, jestli si taky myslí, že v tom křoví měli koitus. Říkal, že je to možný, ale že to určitě netrvalo déle než čtyři a půl minuty, které  se ukazovaly na tom připevněném telefonu, na kterém si pán dělal časosběr a do jehož záběru jsem mu tak neohrabaně vlezla. Zkazila jsem tomu chudákovi dvě věci naráz. 

Ve vesničce Valle Gran Rey jsme se nalodili na výletní člun a vydali se hledat velryby. Už kousek od pobřeží jsem v jízdě ve vlnách pociťovala menší nevolnost, ale nejhorší byla chvíle, kdy loď zastavila a my vyhlíželi velryby. Vlny s námi pohupovaly ze strany na stranu a mě bylo čím dál hůř. Za chvíli jsme objevili hejno velryb, respektive kulohlavců. Technicky vzato jsou to delfíni, ale tak velcí, že zapadají do popisu velryb. Bylo samozřejmě moc hezké je vidět, ale já se plně soustředila na to udržet svoji enormní snídani uvnitř. U toho jsem se křečovitě držela zábradlí a byla připravena každou vteřinou se vyzvracet přes palubu. Tohle utrpení trvalo asi hodinu, než jsme to otočili zpátky ve břehu. Udržela jsem to, ale kulohlaví delfíni mi za to šílený utrpení asi nestáli. 

Prozkoumali jsme Valle Gran Rey i pěšky a zjistili, že je to centrum hipízácké německé komunity. Mají tu své obchody, kavárny a haciendy na meditační pobyty. Průvodkyně na lodi je popsala jako „hipíky s prachama“. Na nás to tam moc dobře nepůsobilo, spíš to bylo trochu děsivý, spousta německých starců v divném batikovaném oblečení, takže jsme se moc dlouho nezdrželi. 

Mara se rozhodl dát druhou šanci té včerejší vetované procházce. Měli jsme dojít na nejvyšší vrchol ostrova s 360stupňovým výhledem na celou La Gomeru. Viděli jsme cca deset metrů před sebe, protože nahoře byla mléčná stěna, ale aspoň jsme trochu vychodili tu snídani. Večer jsme si v hotelu dali porci jako normální lidé… pak ještě jednu, pak další a nakonec talíř dezertů. Nechápu, jak někdo může v takovém resortu vydržet 14 dní a denně takhle hodovat. Nás to málem zabilo.

Poslední den jsme chtěli strávit relaxačně v hotelu. Naše relaxace vypadá tak, že Mara si odjel HIIT trénink, pak se šel proběhnout a pak do sauny. Já si dala beach tennis, procházku a taky saunu. Večer jsme usnuli kolem deváté úplně vyřízení.

S příletem mámy se bohužel extrémně zkazilo počasí. Přišel šílený vítr, zima, déšť, vlny a medúzy. Prostě všechno, co u moře nechceš. Oba kluci onemocněli a nakonec to složilo i mě. Když jsme se z toho konečně vyhrabali, lehli pro změnu všichni známí kolem nás, takže poslední dva týdny žádné družení na pláži neprobíhalo. 

Když se konečně udělalo hezky, šli jsme po škole na plážové hřiště. Chvilku jsme si užívali sluníčko, ale jen do momentu, než za mnou přiběhl Čenda a držel si ruku. Strašně plakal a já podle naprosto nepřirozeného tvaru předloktí hned pochopila, že je to škaredá zlomenina. Spadl z prolézačky. Nechala jsem Tondu mámě, obula Čendu a valili jsme do nemocnice. Volala jsem Markovi, ať utíká z práce, bere taxík a nabere nás cestou. Čeněk mezitím začal ztrácet vidění a bál se, že umře. Já byla naprosto vyřízená strachy, hystericky jsem volala sanitku a do toho mávala na auta. Marek tam byl naštěstí za chvilku, takže jsme do nemocnice dorazili rychle.

Byl to hrůzostrašný zážitek, který bych nikomu nepřála. Čenda má zlomené obě kosti v předloktí. Museli mu to natáhnout, srovnat a zasádrovat. Ten večer jsem v sobě měla tolik naakumulovaného stresu jako nikdy v životě. Druhý den už Čenda vypadal o sto procent líp a já se modlím, aby byla kontrola v pořádku. Každopádně nás čeká několik měsíců bez sportu a lezecké stěny. Na druhou stranu to mohlo dopadnout hůř. Doktoři mi vysvětlili, že ztráta vidění byla způsobená šokem a bolestí, což se stává. Je to vteřina a člověk tomu nezabrání. Říkám si, že zlomená ruka je vlastně ještě „dobrá“. Teď jen vymyslet, jak ho na ty měsíce bez pohybu zabavit.