Výlet do města

S Marou jsme si sami vyrazili do centra Dénie. Stopovali jsme u cesty a zastavil nám autobus. Google maps nám lhaly, že tu žádné MHD do centra nejezdí, stejně tak jízdní řád na zastávce. V centru jsme si prošli hlavní třídu, dali si kafe, udělali pár fotek a spokojeně se procházeli po městě. Na městském trhu jsme si dali vyhlášenou bagetu. Bylo to takové španělské Báhn mi a moc nám chutnala. Člověk se rozpomene, že cestování bez dětí je dosti odlišné.

Další den jsem absolvovala stejný výlet s mámou a dětmi. Když jsme přijeli do centra, máti se pozastavila nad tím, že tam nikde nejsou malé děti. No, já už vím, proč tam nejsou. Protože rodiče těch dětí nejsou stejní dementi jako já a nedělají si ten život těžší než je potřeba.

Po první zastávce na čokoládový croissant to začalo. “Mami můžu si koupit tohle oblečení?” “Zlato, tady mají jen oblečení na dospělé.” ” Mami, můžu si koupit pohlednici?” “Fajn, kup si pohlednici.” “Mami můžu si koupit žvýkačky? Můžu si koupit tohle? Můžu si koupit penízky?” Nééééééééé.

Rozhodli jsme se zmizet z ulic a vyjít na místní hrad. Samozřejmě pod příslibem, že nahoře dostanou bonbon. Čenda dostal mapu areálu a pojal to jako hon za pokladem. To byla snad jediná chvíle, kdy nefňukal. Po zdolání kopce a snesení Tondy zpět dolů na zádech jsme šli na závěrečnou zmrzlinu. V tu chvíli Čenda zjistil, že ztratil svoje penízky, co měl u sebe v kapse (takové to plastové kolečko, co se dává do nákupních košíků). Začal řvát a byl k neutišení. Nepomáhaly úplatky, náhradní peníze ani přísliby nového kolečka. Domů jsem dojela tak vyšťavená, že jsem předala děti a usnula. Výlet do města s dětmi? Čiré bláznovství.

A víte, co je nejhorší? Ty jeho peníze měla moje máti celou dobu u sebe v kapse u kalhot.