Nemoc a temná strana cesty

Tak a je to tady. A pokud hádáte, kdo z nás lehnul, jsem to já. To by bylo, abych si na dovolené užívala bazén a moře, nene. Už třetí den se válím v posteli a je mi blbě. Velký štěstí, že je tu ta máma, takže Mara nemusí mít chlapečky 100% času. Ráno se snažím fungovat, ale za chvíli stejně lehnu únavou. Bolí mě klouby, jak kdyby mi bylo sto let. Mám teď takovou ponurou náladu, tak Vám napíšu o temné straně našeho dosavadního výletu, protože není všechno jenom sluníčko a drinky.

Asi první věc, která mě znepokojila je, že Tonda se začal počůrávat. Jsou mu dva roky a na nočník chodí už tři čtvrtě roku. Doma se mu tohle vůbec nestávalo, ale teď to běžně jednou dvakrát denně pustí do kalhot. Zajímalo by mě, jestli je to tou změnou nebo nachlazením. Každopádně doufám, že to rychle přejde.

Blbě se tu spí a jsou tu krátké postele. Mají na délku 180 cm. Proč? Proč někdo koupí postel v délce 180 cm? Já se svými 185 centimetry při normálním lehu přesahuju přes postel od kotníků dál. Tonda tu v noci opakovaně vstává, i když doma už spával celou noc. Asi si uvědomuje, že jednou bude měřit dva metry, tak ho postel v délce 180 cm uráží stejně jako mě.

Čenda neustále otravuje Tondu. Je to neskutečný prudil a velmi mu chybí školka. Paní učitelka Zuzanka z Čendovy školky je člověk, na kterého tu myslím každý den. Před odjezdem jsem s ní mluvila, povídala jsem jí o naší cestě a jak si ze mě kamarádka Kristýna dělala legraci, že ona má světlo na konci tunelu, protože její děti od září nastoupí do školky, za to já mám do prosince jen ten tunel. Paní učitelka se na mě soucitně podívala a řekla, že její kolegyně nenastoupila do práce, takže ona má všechny děti sama a má taky jen ten tunel. Musím jí dovézt nějaký dobrý víno. Tím jsem trochu odskočila od informace, že Čendovi chybí vrstevníci a my to tu velmi pociťujeme.

Řasy a vlny v moři nabraly takové hustoty, že v posledních třech dnech se dalo koupat maximálně po kolena. Jediný, koho to netrápí, jsem já, jelikož ležím v posteli.

Bez auta je tu člověk trochu odstřižený a tak nejvíce času trávíme na pláži. Na druhou stranu často mě překvapí, jak se dokáží děti zabavit. Vydrží aspoň hodinu denně na houpačce, dokážou běhat za prázdným obalem od křupek, poletujícím ve větru nebo prostě kopou díry v písku. Čendovou náplní včerejšího odpoledne bylo pouštět kámen do písku na procházející mravence. V první chvíli jsem mravence litovala a přemýšlela, jestli nedělám něco špatně ve své výchově, jestli nevychovávám malého sadistického tyrana. Bylo to ode mě trochu pokrytecké, protože tu lituju pár mravenčích jedinců, ale když se mi mravenci zabydleli doma, dokázala jsem trochou modré vodičky bez milosti vyvraždit celý mravenčí klan. Nakonec jsem zhodnotila, že několik mravenčích životů obětuju za tu chvíli klidu, kterou mi získali.

A ať to není jen taková depka, moje nemoc má i pozitivní stránku. Přečetla jsem knihu za pár dní. Začala jsem používat čtečku, takže při uspávání dětí tupě neskroluju Facebook a Instagram, ale čtu si, protože na to (na rozdíl od klasické knihy) ve tmě vidím. Pro zajímavost, ta kniha se jmenuje Černobílý svět od Kathryn Stockett a je skvělá. Má vysoké hodnocení na serveru Databazeknih.cz a čte se sama. Všem doporučuji. Kdyby se mnou chtěl někdo sdílet svoje nejkvalitnější čtecí úlovky, budu ráda, když mi je napíšete.