Poslední týden ve Španělsku

Omlouvám se za delší odmlku. Zde je shrnutí našeho posledního týdne ve Španělsku.

Dva dny jsme si s Markem udělali sólo půldenní výlety. První byl tak trochu omylem. Původní plán byl jet nakoupit a potom si zajet na oběd, ale píchli jsme pneumatiku, takže jsme museli do servisu.

Poprvé, když mě vyhazovali z autodílny, oznámili mi to ještě docela přívětivě, ať se nemotám mezi auty a jdu čekat na recepci. Marek mě z recepce poslal vyfotit ten defekt na kole, tak jsem se vrátila k autu, odkud už mě vyhodili spíše nepřívětivě a pro všechny případy tam natáhli žlutou pásku.

Nechali jsme tedy auto v servisu a vydali jsme se do centra Dénie na jídlo do thajské restaurace. Curry bych i pochválila, ale Pad Thai byl těžký podprůměr.

Další den jsme ráno zajeli do města Xávia. Prošli jsme si centrum, které mě až tak moc neoslovilo, ale za to mě oslovila místní městská pláž. Nebyla tak krásná jak v Calpu, ale byla hned v závěsu. Následující den jsme tam vyrazili v plné sestavě a užili si super odpoledne na pláži. Super bylo, protože Marek byl s chlapečkama na hřišti, a já si válela šunky na dece a koukala do nebe nebo do knihy. To s dvěma dětmi u vody je věc téměř nevídaná. Běžně totiž musím mít oči na stopkách a kontrolovat, aby je nespláchla voda nebo pokřikovat věci typu: “Neházej ten písek do vzduchu, jsou tu lidi okolo, lítá jim to do očí. Nemůžeš házet tu lopatu po holubech, málem si trefil tady toho pána. Tady nemůžeš čůrat.” apod.

Také jsme jedno odpoledne vyjeli s chlapečkama do nedalekého dinoparku Vives Park. Byla to živá noční můra. Třikrát jsem nás přešplíchala repelentem, ale s nulovým efektem. Bylo jich tam tolik, že je nějaký repelent nemohl zastavit. I když jsem byla stále v pohybu, neustále se ovívala nějakým kusem oblečení a skákala jak blázen, skončila jsem s třiceti štípanci. Chlapci byli taky dosti doštípaní, ale ti to prožívali o poznání lépe než já. Mara díky své medvědí srsti dostal minimum zásahů, a tak se neskutečně podivoval, že potřebuju jít ihned po prohlídce do auta a nechci si tam ještě chvíli hrát s klukama na hřišti. Podle mě mi z těla vysáli tolik krve, že jsem byla na hranici přežití.

O víkendu se v Dénii konal festival jídla. Tam jsme s Markem samozřejmě nemohli chybět. Podél pláže byla promenáda plná stánků s různým jídlem, pitím, dezerty a jinými pochutinami. Měli to dobře vymyšlené. Nabízeli malé, ochutnávkové porce jídla za cenu 4 až 5 euro za porci. Obešli jsme všechny stánky a ochutnali toho relativně dost. Dala jsem si pro jistotu Cuba Libre, aby můj žaludek po všech těch mořských plodech zůstal v klidu. Jak říkal Márty na našem výletě v Barceloně, kde jsme pili první ligu (asi 15 let zpět): “Ryba musí plavat”.

Jako suvenýr jsem si v Dénii koupila tričko a Marek plavky od značky Lawak. Tuto značku si vymyslela místní mladá rodina, která provozovala obchod s oblečením značek typu Roxy, Billabong apod. Rozhodli se založit vlastní značku a vyrábět svoji vlastní udržitelnou módu z organické bavlny vyrobené ve Španělsku a z recyklovaných materiálů. Všechno šité tady ve Španělsku. Ten koncept se nám líbil a oblečení taky, tak jsme si udělali radost.

Poslední dopoledne jsme strávili nakupováním a zbytek dne se jen váleli u bazénu a na pláži. Moře bylo bohužel tak plné řas, že se nám do něj opravdu nechtělo.

Jinak jsem zjistila, že kvalita mojí mluvené angličtiny razantně poklesla. Našla jsem obrázek, který jsem vložila níže do fotek a přesně odpovídá realitě.