Vedro a mořský svět

Je tu vedro. Padaly tu teplotní rekordy a i místňáci odlétají na dovolenou na Mallorku, protože je tam chladněji (ne, nedělám si srandu). Bydlíme v bytě v sedmém patře bez klimatizace, tudíž padají i rekordy v oteklosti mých nohou. V noci teplota venku téměř neklesá pod 25 stupňů a v bytě je stabilních 454 stupňů. Větrák tu jede dnem i nocí. Mara se dal slyšet, že příště bude vybírat apartmán s větším důrazem na vybavení, konkrétně klimatizace a myčky.

Dopoledne většinou trávím s klukama na hřišti a odpoledne vymýšlíme společnou aktivitu. Třeba včera jsme se měli potkat se Zuzkou a Michalem na pláži. Marek vyšel s dětmi dřív a já se měla záhy přidat. Napsala jsem Markovi, kde je najdu a vyrazila za nimi, ale jelikož byli na pláži dosti daleko od našeho ubytování, nějaká vyšší síla mě při procházení uliček v centru lákala do místních obchůdků. Užívala jsem si příjemné společné chvíle s Marovou kreditkou a než jsem se nadála, tak mi Marek koupil šaty, sypané čaje a klukům dvě trička. Když jsem za nimi dorazila na pláž, zůstal tam už jen Marek s dětmi. Smál se a říkal, že si prvně vážně myslel, že se jich ptám, kde jsou, abych mohla dorazit, pak ale pochopil, že se jich ptám, kde jsou, abych se jim mohla vyhnout a v klidu nakupovat.

Dnes odpoledne jsme se vydali do místního mořského světa Poema del Mar. Četli jsme na něj jen samou chválu a musím říct, že zcela oprávněnou. Bylo to překrásné. Je to tam veliké a opravdu je na co koukat. Mají spoustu druhů zvířat, které jsem nikdy neviděla, celá expozice je nádherně ztvárněná a pohled na ryby se prolíná s příjemnou vážnou hudbou. Byla jsem v takovém zenu, že jsem se rozhodla odpustit svojí sestře za to, že se ke mně zachovala ne zrovna férově. Takový to byl zen. Kdo ví, možná, kdyby vedle mě nestál Čenda a neopakoval: “Tak už jdem dál? Už jdem dál? Tak jdeme?”, třeba bych byla nový dalajláma.

Nepodařilo se nám to projít celé, protože už jsme měli hrozný hlad (převážně já), ale to vůbec nevadí, jelikož jsme si koupili roční vstupné a hodláme tam chodit každý týden.

Večer jsme se potkali na pláži s rodinkou Čechů, kteří tu žijí už šest let. Dali nám nějaké tipy, kam vyrazit a kam odložit děti, což považuji za rady k nezaplacení.

Jinak už jsem tu přišla na pár vychytávek. Třeba nikdy nenosit jednu lahev na pití pro celou rodinu, ale vždy jednu lahev pro děti a jednu pro dospělé. Co ty děti dokážou vypustit z pusy do té vody, když pijí, to by člověk nevěřil. Také jsem jim koupila ručníková ponča, které jim po osprchování u moře jen přetáhnu přes hlavu a můžeme vyrazit domů, protože umývat dvě děti od písku, pak je utřít a přemístit tak, aby zase nebyly celé od písku a ještě na ně narvat oblečení, to je nadlidský úkol. Hlavně to nejde dělat zároveň, takže jedno týráte (nebo aspoň to tak podle jeho řevu zní) a druhé vám mezi tím uteče, kdo ví kam. Pončo je dar z nebes.