blízká setkání

Včera se stala velmi nepříjemná věc. Šla jsem sbalit naši plážovou tašku, abychom mohli vyrazit na hřiště. Když jsem ji zvedla z podlahy, ona se otevřela a já uvnitř uviděla rychlý, velmi charakteristický pohyb. Zahodila jsem tašku a metrovým výskokem do vzduchu s bočním úhybným manévrem jsem zahájila úprk. Byl to šváb. Marek musel zavřít tašku, a s oběma zvědavými chlapečky ji odnést ven na ulici, kde švába vytřepali. Čenda přišel s podivem, proč jsem se toho broučka tak bála, když byl jen takhle malinkej, a ukazoval mezi prsty vzdálenost asi pěti centimetrů. Malinkej je dosti relativní pojem. Naježené všechny chlupy po těle jsem měla ještě celý zbytek dne. Po cestě na hřiště ještě spokojeně seděl tam, kde ho kluci nechali, tak jsem ho pro vás vyfotila. Kde se vzal, je záhada, ale můj žhavý tip je, že vylezl z velké Ikea tašky plné ložního prádla, kterou nám přinesli údržbáři a šel za vůní rozmačkaného banánu v mé plážové tašce, kterou jsem položila hned vedle ní. Další možnost je, že jsem ho nabrala někde venku na hřišti. Tak jako tak, takhle blízká setkání jsou mi krajně nepříjemná.

Zjistila jsem, že můj nespací limit jsou tři noci. Tři noci s nespícím Tondou, který potřebuje mě a odmítá Marka. Po třech nocích se můj mozek odpojí ze zásuvky a jedu na nějaký záložní pohon, který má omezenou slovní zásobu, omezenou hladinu trpělivosti s dětmi a omezenou rychlost pohybu. Moje tělo mi našeptává, ať ty děti prostě nechám na hřišti a odejdu si lehnout, že je to pro moje dobro. Jak u bezpečnostní instruktáži v letadle, prvně si nasadit kyslíkovou masku sobě, potom dětem. Marek pochopil, že jsem na hranici sil a nechal mě odpoledne odpočívat. Spát se mi nepodařilo, protože jsem v sobě měla tři zelené čaje, ale koukla jsem na seriál, četla si knížku a cpala se ovocem, což byl příjemný způsob odpočinku.

Objevila jsem Tondovu superschopnost. Nevím, jak to dělá, ale při použití nevinných pohybů a hmatů dokáže člověku způsobit neuvěřitelnou bolest. Drží mě za ruku, sjede nějakým způsobem po kloubu a mě to málem složí na kolena. Nebo leží vedle mě, chce se zvednout a opře se mi loktem do žeber natolik speciálním stylem, až z toho vyjeknu jak krocan. Nevím, jestli tento um ovládají všechny děti, ale on by to mohl vyučovat jako nový typ bojového umění.

Znovu jsme zašli do mořského světa. Tentokrát fotil Čenda, takže přikládám užší výběr z jeho 150 pořízených fotografií.