Střídání stráží

Šestý den nemoci mě vystřídal Mara a taky lehnul, takže jsem byla nucena se trochu předčasně uzdravit a nyní vymýšlím zábavu pro chlapečky já. Naštěstí je stále velmi baví hřiště u pláže, kde se zabaví docela obstojně sami a já můžu šetřit síly.

O víkendu tu byla velká sláva, něco jako naše české hody. Ulicemi procházel průvod, spousta lidí v krojích vesele tancovala na ulici, voli táhli povozy plné jídla, hrály kapely a bylo veselo. Samozřejmě nesměl chybět ohňostroj. Na ten si tady velmi potrpí a menší nebo větší ohňostroj je tu tak třikrát do týdne.

Včera chtěl Marek objednat oběd, abychom nemuseli vařit. Asi měl kluk hodně velký hlad, protože nám dovezli tři celá pečená kuřata s bramborem a kroketami. Jídlo tak pro patnáct lidí. Jedna porce a jedno kuře, to se snadno splete. Zachránila nás místňačka Sandra, se kterou se tu kamarádíme, a které jsme jedno z těch obřích jídel věnovali, jinak bychom to byli nuceni jíst alespoň týden.

Máme trochu potíž s Čendou a jeho házením věcí do obličeje. Našla jsem nám takovou příjemnou zábavu, skládání papírových letadel. Čenda si ho pěkně olepil a pak ho vzal a hodil ho Tondovi z dvaceti centimetrů přímo do oka. Nebo na pláži přiběhne k Tondovi a hodí mu z bezprostřední blízkosti do obličeje písek. Mara jim koupil plastová letadélka na pláž, aby si mohli házet. Bum, tady máš Tondo přímo do obličeje. Vysvětlujeme, nadáváme, posíláme do kouta, křičíme, nervíme, nepomáhá nic. Mara dokonce zavázal Čendovi oči a chtěl, aby se prošel po bytě, aby pochopil, jaký by to bylo, kdyby oslepl, ale i toto zůstalo bez většího efektu.

Ono teda děti obecně jsou očividně velmi zákeřné bytosti. Vidím to na tom dětském hřišti. Včera jsme tam byli docela pozdě večer. Dopoledne tam není skoro nikdo, ale osmá večer a je tam plno. Větší britský chlapeček se rozhodl, že Čendu ani Tondu nepustí nahoru na prolézačku, a když je teda po mé intervenci pustil, tak je zas odmítal pustit dolů. Slušně jsem mu řekla, ať je nechá odejít a nic. Co chcete dělat? Rodiče neměl nikde v dosahu, facku mu taky dát nemůžu, no past. Další chlapeček se rozhodl nikdy nepustit Tondu na houpačku. Třikrát z ní odešel a když viděl, že tam chceme jít, rozběhl se zpět, abychom na ni nemohli. Hezky jsem ho poprosila, aby mi tam toho již brečícího Tondu pustil, ale chlapeček neměl slitování. Rodiče opět v nedohlednu. V duchu jsem si představovala, jak toho smrada shodím z té houpačky dolů, a tak jsem radši kluky sbalila a zamířila domů.