Denní rytmus

Na statistice návštěvnosti je zcela zřejmé, že už opravdu napjatě očekáváte nový příspěvek, protože se mi několikanásobně zvedla denní návštěvnost 😀 Shrnu vám tu posledních pár týdnů. Jak víte, byli jsme nemocní, ale i přesto jsme si to tu snažili v rámci možnosti užít.

Když tu byla Markova mamka, byla ubytovaná v hotelu naproti nám. Hotel má na střeše bazén a vířivku, tak brávala Čendu s sebou na pláž, do bazénu a jeden den si udělali výlet po ostrově. Zajeli si na vyhlídku na nedaleký skalní výběžek a na bazény s krabíky. Taky tu Marek mamce půjčil kolo, aby se mohla podívat po okolí. Jeden den tady dokonce byla další velká sláva, oslavovalo se 110 let letectva a nad pláží skákali parašutisti, lítaly stíhačky ve formacích a připlula vojenská loď. Každopádně za celý výlet to u ní, myslím, nejvíce vyhrál mořský svět.

O Markově mámě se totiž ví, že je větším příznivcem zvířat, nežli lidí. Domnívám se, že tuto vlastnost zdědil Tonda, protože více lidí pohromadě ho vyloženě obtěžuje. Jak se nám tu rozmluvil, jeho časté vyjádření je : “Tam lidi, nechci lidi.” Dva dny zpět to dokonce zhudebnil a zpíval si to jako písničku.

To mě vede k další zajímavosti. Kdokoliv si zpívá, tak to Tondovi nevadí, ale když začnu zpívat já, nahodí takový smutný až znechucený výraz a řekne: “Neeeeeeee”. Můj zpěv ho vyloženě irituje. Nedávno jsem se ho zeptala, jestli zpívám falešně, tak řekl, že ano. V duchu jsem si řekla ty smrade, beztak nevíš, co to znamená, tak jsem se zeptala znova, jestli zpívám pěkně. Už už začal říkat jo, pak se zastavil, zamyslel se a řekl ne. No, tak to tak asi bude.

Při jednom z prvních dní naší návštěvy, když jsme byli společně na pláži a začal velký příliv, nějaký pán si odložil věci relativně daleko od vody, ale vlny začaly nabírat na síle a voda se neúprosně valila k jeho věcem. Marek mě vyslal, že bych je měla jít zachránit a posunout mu je dál od vody. Začala jsem se zvedat, že to udělám, ale předběhla mě nějaká stará, čiperná Španělka. Když pán vylezl z vody, začal se na paní velmi hrubě (španělsky) osočovat, co mu hrabe na věci (to jsem dovodila díky svoji omezené španělské slovní zásobě a řeči těla). Paní mu vysvětlovala, že to bylo kvůli vodě. On jí oponoval, že žádnou vodu takhle vysoko teda nevidí a byl neskutečně nepříjemný. Byla jsem šťastná, že jsem mu je neposunula já, protože se svojí španělštinou bych mu řekla: “voda, pomoc, šaty” a kdoví, jak by to se mnou dopadlo.

Poslední večer si Markova mamka vzala kluky na hlídání a my jsme si udělali randíčko. Unavení jsme byli oba jak psi, ale to nás nemohlo zastavit a vydali jsme se na romantickou procházku po okolí. Bylo to velmi příjemné a jsem ráda, že jsme měli tu možnost si spolu sami vyrazit.

Další týden se navrátil náš denní rytmus. Tonda už byl zdravý, ale věděli jsme, že na něj musíme být ještě hodně opatrní. Marek se vrátil do pracovního režimu a já vybírala nenáročné zábavy jako návštěvu muzea nebo procházku do parku. Nenáročné to bylo samozřejmě pouze pro děti. Já si při každé takové “nenáročné” aktivitě s dvěma dětmi chci rozstřelit hlavu. Čenda má období otázek proč. “Proč jsou mraky? Proč svítí slunce? Proč není zítra? Proč nemůžeme žebrat? Proč jdeme po schodech? Proč jsou tu černoši?” A když se vás jedno dítě ptá po osmdesáté proč a druhé vás za ruku táhne na druhou stranu, protože vám mermomocí chce ukázat sedmý hydrant, chcete se rozběhnout hlavou proti nejbližší palmě. Já se většinou zastavím a snažím se to prodýchat, abych na ně neřvala, ať už proboha mlčí.

Co jsem ne zcela prodýchala, byla objednávka zmrzliny pro Marka, který mě po jednom takovémto dopoledni požádal, abych mu objednala zmrzlinu, co měli na stánku ve speciální nabídce. Řekla jsem pánovi, že bych chtěla tu zmrzlinu ze speciální nabídky a pán ukázal na plastovou lahev, jakože to není zmrzlina, ale takový shake ze zmrzliny. Otočila jsem se na Marka a oznámila mu, že to bohužel není zmrzlina a ať si vybere nějakou příchuť. Nechápavě se na mě podíval a zeptal se: ” A proč to není zmrzlina?” Fuuuu, líp se mi odpovídalo na dotaz, proč jsou tu černoši.

Když už byl Tonda úplně v pořádku, vyrazili jsme na výlet do zábavního parku Palmitos na jihu ostrova. Je to takové menší Zoo, kde jsou různé atrakce, z čehož největší tahouni jsou cvičení divocí ptáci a delfíní show. Park se mi docela líbil, ale přece jen ve mně zanechal rozporuplné pocity. Přišlo mi, že spousta z místních zvířat měla dosti malé výběhy a nevypadala moc spokojeně. Na druhou stranu (i přes to, že vím, že to pro ty delfíny ani ptáky není ideální prostředí), delfíní show byla skvělá a krotitel divokých ptáků byl dost sexy, takže když to shrnu, tak za mě dobrý 😀

V parku jsme potkali českou maminku s babičkou a dvěma chlapečky ve stejném věku jako naši kluci, tak jsme se seznámili. Maminka Aneta vypadala šťastně, že si může pokecat s někým dospělým. Kluci si rychle padli do noty a najednou tam byl gang čtyř malých satanů kopajících do automatu na hračky a házejících klacky do jezírka. Pokud by byl poblíž některý ze zaměstnanců, je zde vysoká pravděpodobnost, že by nás odtud vyvedli. Překvapila nás informace, že tatínek letěl tři dny předem sám domů, aby zatopil. Úplně vidím, jak sedí spokojeně v tom letadle sám, popíjí kafe, doma zmáčkne jeden knoflík na podlahové topení a má celé tři dny tu největší pohodu za poslední čtyři roky. Marek si dělal srandu, že to může určitě zapnout na dálku přes aplikaci, ale kdo by si nechtěl udělat pohodu, že? Asi taky poletím domů zatopit.