Idylka?

Týden v normálním režimu, Marek pracuje a odpoledne trávíme spolu. Jedno dopoledne jsem si řekla, že to klukům udělám pohodové a šli jsme do místního obchoďáku, kde v druhém patře mají takový dětský koutek a různá jezdítka, jak tam hodíte euro a ono je to povozí na motorce, ve formuli, ve vrtulníku a tak. Největší úspěch oslavil automat na hopskulky. Každý z chlapečků si vyhrál svojí hopskulku a šli jsme na prolézačku. Řekla jsem Čendovi, ať si jí tam nebere, že mu tam může kamkoliv zapadnout. Řekl, že si dá pozor a zvládl to. Zvládl to přesně jednu minutu, pak byla hopskulka pryč. Po úpěnlivém řvaní jsem mu slíbila, že další den tam zajdeme znovu a vezmeme nějakou tyčku nebo klacek, kterým ji budeme moci vyšťourat. Své slovo jsem dodržela. Další den jsem vzala tyčku ze žaluzií a vydala se s nimi na záchranou akci. Hopskulku jsme zachránili a šli jsme nakupovat. V nákupním košíku jsem vezla dvě děti a tyčku od žaluzií. Při placení nám prodavačka dala pro děti nějaké dárky. Já jsem při balení nákupu a rozbalování dárků jaksi zapomněla na tyčku v košíku a spokojeně odešla domů. Toto pochybení mi docvaklo až nedaleko našeho bytu, ale vracet se s dětmi a nákupem se mi rozhodně nechtělo. Po Markově příchodu jsem se vydala na záchrannou akci č. 2. Rosilo se mi čelo při představě, jak se snažím prodavačce vysvětlit, že potřebuju tyčku od žaluzie, kterou jsem nechala v košíku. Nikdo tam anglicky nemluví, takže jsem si to připravila v překladači. Měla jsem štěstí. V první vteřině na mě koukala jak na dementa, ale pak si to nějak spojila a tyčku přinesla. Jupí. Při chůzi domů jsem si uvědomila, že se mi jde nějak lehce a ladně a pak mi došlo, že to bude tím, jak po dlouhé době nemám na zádech batoh a v každé ruce jedno dí

Ve středu jsem měla odpoledne jsem se šla poprvé projít až na konec pláže, která má dva kilometry. Na druhém konci pláže je surfařská zóna, takže když dojdete za zlomový bod někde cca u druhé třetiny, změní se osazení pláže. Věk se tam pohybuje mezi 18 – 30 a všichni zkouší chytat vlny. Barva písku se změní ze zlatavé na černou a vlny jsou třikrát větší než na horním začátku pláže. Okolo je spousta surfařských půjčoven, malých kaváren, sympatických obchodů a pěkných graffiti na zdech. Večer jsem měla lekci plážového tenisu a domů přišla až ve čtvrt na devět. Bylo to velmi nabíjející a moc jsem si to užila.

Další den jsme měli vyrazit na výlet, což jsme nakonec přeložili na pátek, aby to nebylo moc narychlo. Nakonec Marek zrušil i ten pátek, protože to očividně stále bylo moc narychlo. Nevím, jestli to bylo tím, že už jsem se těšila na výlet nebo tím, že jsem měla dva dny v kuse děti, možná i trochu tím, že jsem měla na oběd nějaký špatný maso, bylo mi blbě a nebyla jsem v dobrém rozpoložení, ale moje trpělivost byla v nízkých procentech. Zcela upřímně přiznám, že na jednu věc, na kterou se velmi intenzivně těším po návratu zpět do ČR je, že odevzdám děti babičce. Celý den odpovídat na dokola opakované dotazy proč s námi není kamarád Miky, jestli mu můžu napsat, jestli přijde za námi, jestli u nás bude spát, jestli mu zavoláme na skype a jestli k němu půjdeme na návštěvu, bylo dosti vysilující, takže většinou první dvě kola otázek odpovím více méně klidně, třetí kolo odsekávám a další kola už jen opakuju, ať se mě na to neptá. Včera už jsem z toho měla hlavu jak balón, takže když si je Marek večer převzal, vzala sem si jen mobil a peněženku a vypařila se. Naštěstí vím, jak si zvednout náladu, takže jsem zamířila do nedaleké nákupní zóny. No…a zafungovalo to. Domů jsem přišla se spoustou věcí v nákupní tašce a spokojeným výrazem. Ani mi nevadilo, že je devět a děti ještě nespí.