Havěť

Počasí se nám konečně umoudřilo. První den, kdy tu opět vysvitlo slunce a nefoukal vítr, se všichni turisti v Las Palmas vydali na pláž, takže tam byla hlava na hlavě. Chlapečci byli nadšení a spokojeně pobíhali v té ukrutně ledové vodě. Já jsem se (částečně nedobrovolně) taky vykoupala, protože Marek mě nabral na ramena a k mému podivu mě téměř v běhu odnesl do vody. Asi výsledky jeho posilování.

Další den jsem se jala stavět hrad z písku já a děti měli dovoleno mi pomáhat. Na fotkách můžete porovnat kvality mého a Marového hradu.

Zašli jsme tu do místní doporučované restaurace a Marek objednal tradiční opečený sýr s dvěma druhy marmelády. Neměla jsem od toho žádná velká očekávaní a o to překvapenější jsem byla, jak moc delikátní to bylo.

Zapomněla jsem zmínit, že stejně jako na prvním ubytování na podzim jsou i tady v kuchyni mravenci. Není jich tu teda tolik, ale jsou tu. Taky mi přijde, že je jich tu každý den míň a míň. Jelikož jsou malincí a téměř průhlední, předpokládám, že důvod jejich postupného mizení je ten, že je tu úspěšně jíme. To je tady sušenka, tady trochu medu, támhle bagetka no a jsem skoro na svojí denní dávce bílkovin.

Představa jezení mikromravenců se mi až tolik neštítí, ale místní všudypřítomní švábi, to je jiný příběh. Jednoho obřího jsme měli i na ubytování a musela ho zabít máma, protože mě děsí to křupnutí, když na něj člověk šlápne. Na ulici je člověk vidí přes den jen zašlápnuté, protože jsou to noční tvorové a to my už nějaký ten rok nejsme.

Pár dní zpět jsem přišla jako první do sdílené kanceláře a venku byla ještě tma. Rozsvítila jsem světla v kuchyni a chtěla si uvařit čaj. Po rozblikání zářivek se kuchyňská linka dala do pohybu ….. a já taky. Vůbec se mi nechtělo věřit, kolik jich tam žije. Minimálně pět generací švábů různých velikostí začalo zalézat do děr a škvírek. Během minuty to byla zase krásná, čistá kuchyňka. Mravenci a švábi holt patří k místnímu ostrovnímu folklóru a nemá cenu s tím bojovat.

Ve středu jsme si s Marou udělali výlet a šli se projít na nejvyšší bod ostrova Pico de Las Nieves (1 949 m n. m). Mara to celé zařídil, půjčil auto a vybral trasu. Přidal se k nám jeden sympatický Čech jménem Vilém a procházka s ním byla moc fajn. Celou dobu jsme měli o čem si povídat a cesta pěkně utíkala. Mimochodem je to herec, režisér a dramaturg. Jedna jeho inscenace s názvem Milión se hraje v Brně u Bolka Polívky, tak jsem se rozhodla, že na to zajdeme.

Výhled z Pico de Las Nieves byl dechberoucí a šlo vidět i na nejvyšší horu Španělska Teide, která leží na Tenerife. Shodli jsme se na tom, že nejhezčí na celé procházce nebyl ani tak ten výhled, ale to ticho. Žádné šumění moře, žádná auta, žádní lidé a žádné děti, jen pár prozpěvujících se ptáků. Taková hezká přírodní psychoterapie.

Odpoledne jsme už na výlet vyrazili všichni společně a zajeli na jih ostrova na opravdu pěknou pláž s názvem Playa de Amadores. Naneštěstí pro nás se nad pláží snášel velký šedý mrak, i když všude okolo bylo azuro. To nás ale nezastavilo a i tak jsme se vykoupali. Při odchodu chtěl Čenda závodit v běhu, tak jsme tam společně běhali po promenádě. Naprosto přirozeně se k nám přidal asi pětiletý český chlapeček, který šel s rodiči okolo. Byl to pár z Ostravy, kteří měli taky dva kluky podobného věku jako ti naši a byli tak sympatičtí, až mě opravdu zamrzelo, že jsou ubytovaní na druhé straně ostrova. Každopádně kdybych měla znovu volit mezi severem a jihem ostrova, tak i přes trochu horší počasí bych rozhodně zase volila Las Palmas. To vyžití jak pro děti, tak pro dospělé, je tu o dost bohatší.