Dnes byl první den od chvíle, kdy jsem začala pracovat ve sdílené kanceláří (coworku), co jsem přišla jako první do kanceláře a musela odblokovat alarm. Postup jsem si pamatovala z minule, takže žádný problém.
Zmáčknu tlačítko, napíšu kód a je to. Jenže jsem napsala kód a ono to stále svítilo červeně. Tak znovu, znovu a ještě jednou. V tu chvíli už jsem věděla, že jsem v prdeli. Do minuty začal houkat alarm na celou ulici. Tak vytahuju mobil a píšu šéfovi. Mávám provinile do kamery, že to jsem já a ať to vypne. Zprávy nebyly doručeny, tak volám. Vypnutý telefon. Sakra sakra. Alarm přestal houkat. No tak sláva, snad to vzdáleně vypnul. Opět omluvně mávám do kamery a jdu si po svém. Sundávám si batoh a otvírám okna.
Alarm začíná houkat znovu. Aha, tak to nikdo nevypl, jen si dává mezi houkáním pauzu. Znova volám Leovi (šéf), ale má stále vypnutý telefon. V hlavě si připravuji několik vět ve španělštině, až dojedou policajti a já budu muset vysvětlovat situaci. Deset minut houkání a nic se neděje. Mám pocit, že mi exploduje hlava. Volám Marovi, abych se uklidnila. Po velmi dlouhých dvaceti minutách houkání přichází první pracant a vypíná alarm. Používá jiný kód než já. Začínám si uvědomovat, že rozhoukání alarmu nebyla nejspíš moje chyba.
Za hodinu přichází můj šéf s úsměvem a veselým pozdravem. Stále si totiž ještě nezapnul telefon. Sdělila jsem mu veškeré mé ranní strasti a zjistila, že mi opravdu dal špatný kód na alarm. Tisíckrát se mi omluvil a s úsměvem dodal, že se tu nikomu nikdy nepodařilo alarm rozhoukat a teď aspoň ví, že to zabezpečení nefunguje dobře a bude to muset řešit se zabezpečovací firmou, protože do pěti minut tu měl být buď sekuriťák nebo policie. Jelikož to jsou španěláci, tak věřím, že sekuriťák si chtěl pospat, tak si taky vypnul telefon. Ostatně kdo by vykrádal kanceláře o půl osmé ráno, že?