Tenerife

Dlouho bylo ticho po pěšině, že? Bylo to tím, že mi odjela máma a najednou jsem musela fungovat na plné otáčky. Práce, děti, vaření, uklízení, řešení místního bydlení, domu, dětských doktorů, no všichni to známe. Na blog jsem neměla ani pomyšlení.

Asi vás zajímá, jak to dopadlo se sexy tatínkem. Potkala jsem ho od té trapné chvilky už jen dvakrát, protože jsem po mámině odjezdu přestala chodit do sdíleného kanclu, ale usmíval se na mě od ucha k uchu a vesele mě zdravil. Teď určitě chudák každé ráno běhá a marně vyhlíží svoji ranní spřízněnou duši, co umí dělat parádní bubliny.

Ještě před máminým odjezdem jsme zajeli na jih do Maspalomas, kam se máma chtěla podívat. Já to místo moc nemusím, ale mámě se tam líbilo. A to i přesto, že když se šla vykoupat do moře, tak dostala takovou facku od nečekaně velké příchozí vlny, že ztratila brýle a neviděla ani ťuk. Dlouho už mluvila o tom, že si musí nechat udělat nové, tak teď má konečně důvod.

Největší novinka je, že nám kluci začali chodit do školky. Pomohla nám to domluvit Sandra, náš místní český anděl, bez které by náš zdejší život byl o dost těžší. Prošli jsme si kolečkem vyplňování papírů, sehnali uniformy a tadá, kluci se učí španělsky. Čenda má ve třídě Sandřinu dceru Evičku, která mu dělá překladatelku a jeho nástup byl bezproblémový. Tonda byl hozen do vody, protože je v jiné třídě a žádného překladatele nemá, nese to ale statečně a malinko plakal jen první tři dny. Našel si kámoše Číňana, který taky neumí španělsky. Tonda na něj mluví česky, Číňan na něj čínsky a nějak si rozumí. Španělština by se mi sice líbila víc, ale čínština se mu taky bude do života hodit.

Musela jsem s Čendou do nemocnice, kde mu vypalovali bradavici tekutým dusíkem. Měsíc tu bojujeme s jeho bradavicí na noze, která začala jako tečka o velikosti zrnka písku. Po neúspěšné domácí léčbě však zdvacetinásobila svoji velikost a Čenda začal chodit přes špičku, protože pro něj normální chůze byla již moc bolestivá. Po patnáctiminutovém přemlouvání, jeho následném hysterickém záchvatu a řvaní na celou nemocnici ho tři dospělí (včetně mě) chytli do kozelce a píchli mu koňskou dávku anestetik do paty. Do té doby se ho nikdo ani nedotkl, prostě tak strašně řval čistě ze strachu, ne z bolesti. Nevím, jestli mu do toho přimíchali i nějaká sedativa (a jestli jo, tak jim děkuju za tento spásný nápad), ale Čeněk se pak uklidnil a začal spolupracovat. Teď má chudák na patě díru o velikosti Grand Kaňonu, ale bradavice by snad měla být pryč. No a po takovém dopoledni jsem pak připravila dětem oběd, hodila pračku, vyprala ponožku a botu od krve, zhluboka se nadechla a šla pracovat. Protože některý věci je holt potřeba udělat a nikoho nezajímá, že je člověk emočně vypjatý a místo práce by měl jít na tři hodiny koukat na moře. Ten den jsem se cítila jako superžena, co zvládne cokoliv.

Na týden za námi přijela Marova mamka se svoji kamarádkou Sašou. Marova mamka tu za námi byla už loni, a tak moc se jí tu líbilo, že řekla, že sem už za námi rozhodně nikdy nepřijede. Po čase jí ale asi v hlavě zůstaly jen ty pěkné vzpomínky, a tak se rozhodla dát Las Palmas ještě jednu šanci. Myslím, že se jí tu zase moc líbilo, protože nám oznámila, že už rozhodně nikdy nepřijede.

Každopádně nám tu se Sašou dosti vytrhly trn z paty. Minulý týden jsme se stěhovali do nového bytu a bylo to velmi náročné. Člověk by neřekl, kolik věcí dokáže za měsíc nasyslit. Musela jsem to všechno pobalit, s Marou přestěhovat a pak uklidit apartmán, aby byl připraven na předání. Holky nám statečně hlídaly kluky, abychom to mohli zvládnout. Nové bydlení je o třídu horší než to předchozí, je tam staré vybavení a jde na něm vidět, že to nejlepší už má za sebou, ale alespoň nebudu ve stresu, že kluci neustále ničí zdi a nábytek.

Čenda tu oslavil své šesté narozeniny. Vzali jsme ho na kolotoče, což mělo naštěstí veliký úspěch a dostal noční lampičku ve tvaru mimoně, kterou si tu vyhlédl a moc si ji přál. Další den jsme šli na oslavu narozenin jeho spolužáka ze školky. Moc jsme si sice s rodiči z důvodu jazykové bariéry nepokecali, ale bylo zajímavé vidět místní kulturu dětských oslav. Bylo to na obrovském dětském hřišti, u kterého je malý bufet. Byly tam další dvě oslavy narozenin, tudíž tam bylo opravdu hodně veselo. Pokecali jsme alespoň se Sandrou, zazpívali feliz cumpleaños, předali dinosaura, ochutnali dort a šli domů, protože po třicítce je jen určité množství decibelů, které dokáže člověk přežít ve zdraví a dvě hodiny byly tak akorát.

Aktuálně se nacházíme na Tenerife na naší dlouho plánované dovolené. Mara má nahlášených deset nepracovních dní a měla to být super pohoda. Máme půjčené auto na celý pobyt, abychom mohli procestovat ostrov a objevit zdejší pláže a přírodu. Pohoda by to tu určitě byla, kdybychom nebydleli ve starém, mírně strašidelném domě, ve kterém je asi 10 stupňů a slunce sem za celý den nesvitne, venku nebyla kalima (písek ve vzduchu ze Sahary) a vítr o síle hurikánu, mně se nevrátily moje bříškové problémy a obě naše děti nebyly nemocné. Dnes jsme se měli podívat na nejvyšší sopku Španělska Teide. Lanovka se rezervuje týdny dopředu, aby bylo místo a stojí to přes 100 euro. Dnes ráno se Tonda probudil s horečkou 38.2, takže jsem vybalila pečlivě nabalené věci a svačinu a nyní tu “spokojeně” ležíme v obyváku na gauči, jedou tu španělské pohádky v televizi a já mám konečně čas dopsat blog.