Letos jinak

Úspěšně jsme zvládli tranzit na Kanáry, a že to nebylo jednoduchý. Takže přichází váš oblíbený čas, a to je čas psaní blogu. Více než o Kanárech to dnes bude o dění posledních měsíců v České republice a peripetiích, kterými jsme si prošli.

Asi ta nejzásadnější věc, která se nám udála, je, že Tonda byl diagnostikovanej s cukrovkou prvního typu. Dost nám to změnilo život a ten začátek byl teda hodně těžkej. Jeden den totiž hospitalizovali Tondu s cukrovkou a tři dny nato hospitalizovali Čendu s opakovanou zlomeninou ruky s nutností operace. Celá naše rodina trávila parné letní dny v dětské nemocnici, kde jsme si s Markem mávali z balkónu lůžkových oddělení interny a chirurgie.

Říkala jsem si, jak je to možný, cukrovku mají přece jen lidé, co mají špatný stravovací návyky? Já děti držím se sladkým na uzdě, tak co to má znamenat? No, není tomu tak. Cukrovka prvního typu je autoimunitní onemocnění a nikdo neví, jak a proč vlastně vzniká. Chvíli mi trvalo to přijmout, ale už jsem se s tím vyrovnala a v hlavě přenastavila pohled na věc. Přece jen to není smrtelný onemocnění a dá se s ní v této době žít už plnohodnotnej život… takže žádný fňukání.

Asi po týdnu, co nás pustili z nemocnice, jsme jeli do Novohradských hor oslavit narozeniny kamarádky Žanety. Konalo se to na místě jménem retreat Boží. Jméno mu opravdu sedí, protože to místo je naprosto boží. Jsou tam krásné apartmány, je to uprostřed přírody, celý areál je krásně udržovaný, mají tam malou farmu a dosti vyžití i pro děti. Tohle místo + parta super lidí = parádní dovolená.

Pár dní na to jsme měli jet s Markem na týden do Rakouska a babi s dědou měli vzít oba kluky na Vranovskou přehradu. Babi ještě nebyla na péči o cukrovkáře připravená, tak jsme  jim nechali jen  Čendu a Tondu vzali s sebou do Rakouska. Bydleli jsme u Zell am See a bylo to úžasný. Vůbec jsem nevěděla, že máme takovej poklad hnedka „za humny“. Ty jejich jezera obklopená krásnou přírodou mě fascinovala. A ty cyklostezky, na kterých se prostě chceš projet….no nádhera. Vyřkla jsem přání, abychom jezdili k rakouským jezerům každý rok. Tak doufám, že bude vyslyšeno.

Na konci prázdnin jsme již tradičně zavítali na babypunkovej festival Kefír, kde jsme si to parádně užili.

Punkový na tom bylo hodně to, že jsme dojeli na fesťák a já neměla lístky. Až na místě jsem zjistila, že půl roku žiju v mylné představě o tom, jak mi na e-mailu leží rodinná vstupenka na fesťák, ale žádná tam nebyla. Naštěstí Mara tu moji debilitu proměnil v pozitivum a koupil lístky na bazaru se slevou od jiné rodinky, jejíž členové bohužel onemocněli.

Asi tři vteřiny poté, co jsme po několika hodinách stavění stanu o velikosti penzionu dokončili tuto konstrukčně náročnou stavbu, začalo brutálně pršet. Děkovala jsem Bohu, že nás vzal na milost a nezmokly nám všechny spacáky a hadry. Mara byl ze stavění penzionu tak zničenej, že si vzal mýdlo a šel se koupat do deště. My s dětma jsme si v zoufalosti vzali zavařovačku a chodili čůrat celej večer do ní, protože jsme odmítali chodit v tom šíleným dešti na záchod. Jestli tohle není známka punku, tak už nevím co.

Vedle nás měl stan tatínek, který měl s sebou čtyři děti. Litovala jsem ho už ve chvíli, kdy jsem tohle složení viděla. Nejvíc jsem ho litovala další noc, neboť mě v jednu ráno probudil tento monolog:

„Olivere, Olivere, tady je mokro. Ty ses počůral? Olivere, ty ses počůral. Panebože, tady je to úplně mokrý. To není možný, ty ses zase počůral. Tady jsou všechny věci úplně pročůraný. Panebože, já už tě nemám čím přikrýt. Já už nemám do čeho bych tě převlíkl. To snad není možný. Olivere, tady je to mokrý i pod Arturem. Ty ses počůral i pod Arturem? Panebože, Arture, ty ses taky počůral? To ne, to ne. Co budu dělat? Já už nemám čím bych vás přikryl.“

Tenhle monolog pokračoval asi dalších čtyřicet minut, kdy se tatínek v naprostém zoufalství a extrémní únavě snažil udržet svoje nervy na uzdě a nějak vyřešit tuto prekérní situaci. Moc jsem mu chtěla pomoct, ale neměla jsem jedinou deku navíc, kterou bych mu mohla dát. Takže jsem tam jenom tiše poslouchala jeho výkřiky zoufalství.

Tondova doktorka nám doporučila lázně pro diabetické děti, a tak jsme na celé září jeli s Tondou do lázní Mánes do Karlových Varů. Prvních čtrnáct dní tam byl Marek. Na začátku si velmi stěžoval, že tam nemá na nic čas, že se na ubytovacích prostorech od roku 1958 nic nezměnilo a do čeho jsem ho to uvrtala. Nakonec to tam asi nebylo tak špatné, jelikož stihl navštívit spoustu svých kamarádů ze západní strany republiky a následně mi oznámil, že příští rok pojede znova.

Já první týden v září zajela Čendu ve škole a druhý týden jsem odletěla v rámci Erasmu na pracovní cestu na Maltu. Byl to týdenní jazykový kurz angličtiny a musím říct, že tohle je skvělý zaměstnanecký benefit. Týden sama na Maltě, to by mělo být v Listině základních práv a svobod pro všechny maminky malých (i velkých) dětí.

Co se týče lázní, tak je teda pravda, že člověk je opravdu „doprovod“ dítěte, protože neustále jenom někde běhá, ať už po procedurách, svačinkách, obědech nebo výletech, a moc prostoru na nějakou svou práci nebo cokoliv jiného nemá. Já si představovala, jak budeme chodit po promenádě, popíjet léčivé prameny a mít největší pohodu na světě. To se sice nedělo, ale i přes nabitý program jsem si to tam docela užila. Seznámila jsem se s fajn ženama a nejvíc jsem si užila, že mi někdo jiný vaří a nemusím pořád dokola řešit jídlo a nádobí. To bylo ze všeho naprosto nejlepší.

Ihned po lázních nás čekalo tranzitní období, kdy jeden den jsem sbalila celý cirkus z lázní a odjela do Brna, kde jsem měla 36 hodin na to vše vybalit, vyprat, nabalit, zařídit a odletět na Kanáry. Myslím, že by se to dalo přirovnat k závodu Ironman a jsem ráda, že už je to za mnou.

Na Gran Canarii mělo být celý týden slunečno, což se již tradičně s naším příletem změnilo a dle nové, popříletové předpovědi počasí, která se zcela obměnila, bude pršet každý den minimálně celý následující týden.

S dětmi jsem si tu v prvních dnech zašla do takového místního sekáče, kde mají zboží všeho druhu. Marek se mi smál, když jsem mu říkala, že si tam jdu najít jogurtovač, odšťavňovač, mixér a židli, a jak velké bylo jeho překvapení, když jsem si donesla jak jogurtovač, tak odšťavňovač. Taky jsem si tam ulovila krásný obraz a děti si ulovily velké množství nehezkých hraček. Po cestě domů jsem potkala africkou ženu, která se mě zeptala, kde jsem ten obraz sehnala. Tak jsem jí řekla, že v místním sekáči. Ona se smála a poprosila mě, zda si ho může vyfotit. Zjistila jsem, že to je autorka daného obrazu. Jaká je šance, že se něco takového stane? Vzala jsem si na ni číslo a aktuálně to vypadá tak, že k ní bude Tonda chodit na hodiny malování. Inu, svět je malý a o náhody v něm není nouze. Poté, co jsem strávila  hodinu nakupováním k sekáči, půl hodiny na cestě s dětmi po promenádě a dobrou čtvrt hodinu povídáním s autorkou obrazu, jsem přišla ztahaná domů, podívala se do zrcadla a zjistila, že nad pravým okem jsem měla celou dobu přilepený kus mrkve z dopoledního vaření. Ode dneška se budu snažit kouknout do zrcadla, než budu vycházet z domu.